Protestovaly proti přesnému opaku: návrháři jim chtěli lemy zase prodloužit. Šedesát let stará módní vzpoura dnes působí trochu roztomile, ale ve skutečnosti říká něco velmi současného o tom, komu patří právo rozhodovat o ženském těle a oblečení.
Na jedné z dobových fotografií stojí mladá žena v krátké sukni a drží nad hlavou nápis „Mini Skirts Forever“. Vedle ní další protestuje proti tomu, jak Dior zachází s minisukněmi.
Dnes to může znít jako perfektní módní bizár: ženy vyšly do ulic, protože sukně nebyly dost krátké. Jenže v roce 1966 byla délka sukně něco víc než otázka toho, co bude viset příští sezonu v obchodě.
Minisukně nebyla jen kus látky
Šedesátá léta přinesla mladým ženám úplně jiný způsob oblékání. Londýnská módní scéna explodovala barvami, geometrickými střihy, nízkými botami a lemy, které stoupaly stále výš.
S minisukní je neoddělitelně spojována Mary Quant, i když debata o tom, kdo ji „vynalezl“, nemá jedinou jednoduchou odpověď. Podstatnější bylo, co reprezentovala. Mladé ženy najednou nečekaly, až jim velké pařížské módní domy oznámí, jak má vypadat správná ženská silueta. Móda se ve velké míře přesunula do ulic a začala následovat právě je. A pak přišel podzim 1966.
Dior chtěl lem níž. Některé ženy odpověděly transparentem
Dobové fotografie zachycují 6. září 1966 demonstraci zastánkyň minisukní před londýnským Diorem. British Newspaper Archive připomíná, že malá skupina žen tehdy protestovala hesly jako „Dior unfair to mini-skirts“ a „Mini-skirts forever“. Getty Images událost datuje přímo k 6. září 1966.
Šlo o reakci na módní směr, který znovu tlačil délky směrem dolů. A právě tady je celý příběh zajímavější než samotná fotografie žen mávajících transparenty. Nešlo totiž jen o otázku, zda je hezčí sukně deset centimetrů nad kolenem nebo deset centimetrů pod ním.Šlo také o střet dvou světů.
Na jedné straně stál tradiční systém vysoké módy, který po desetiletí diktoval sezónní siluetu shora. Na druhé straně generace zákaznic, která začínala hlasovat peněženkou a říkat: ne, díky, tohle už nosit nechceme.
MOHLO BY SE TI TAKÉ LÍBIT
Christian Dior přitom zažil protesty už mnohem dřív
Ironií je, že to nebylo poprvé, kdy délka Diorových sukní někoho rozčílila. Když Christian Dior v roce 1947 představil svůj slavný New Look, jeho široké sukně spotřebovávaly obrovské množství látky a vracely ženskou siluetu k výrazně staženému pasu. Po válečných letech přídělů to bylo opulentní, působivé — a pro část veřejnosti také absurdní.
National Gallery of Victoria připomíná, že v USA vznikl dokonce „Just Below the Knee Club“, jehož členky odmítaly dlouhé Diorovy sukně jako omezující a zastaralé. Takže ano: Christian Dior dokázal během několika desetiletí rozčílit ženy tím, že chtěl sukně prodlužovat opakovaně.
Mini vyhrálo hlavně proto, že ho ženy opravdu chtěly
Na tom celém je nejhezčí jedna věc. Minisukně nepotřebovala vyhrát teoretickou debatu. Stačilo, že ji ženy dál kupovaly a nosily. Dobový Daily Mirror po zářijovém protestu v podstatě poznamenal, že dokud je budou dívky kupovat, budou je obchody prodávat.
A přesně to se stalo. Mini přežilo nejen sezonu 1966. Přežilo desetiletí. Jednou je považované za vulgární, podruhé za osvobozující, potřetí za módní návrat devadesátek nebo nultých let. Mění se boty, materiály i to, kde přesně končí lem.
Ale jedna věc zůstává zvláštně stejná. Okolí má pořád překvapivě mnoho názorů na to, jak dlouhá by ženská sukně měla být. Před šedesáti lety kvůli tomu pár žen vytáhlo transparenty.Dnes většinou stačí otevřít komentáře pod fotografií.
MOHLO BY SE TI TAKÉ LÍBIT
Další módní příběhy a trendy najdeš na Poudree.cz. Zdroje: 1. Victoria and Albert Museum – The miniskirt myth: vam.ac.uk/articles/the-miniskirt-myth. 2. Vogue Portugal – Viva la mini!, historie miniskirt a protestu před Diorem 6. září 1966: vogue.pt/english-version-mini-skirt-history-revolution-issue.
