Neznamená to, že vidí barvu, kterou tvoje oči nedokážou zachytit. Znamená to něco mnohem nenápadnějšího a možná zajímavějšího: jazyk může ovlivňovat, kterých rozdílů si všímáme automaticky, jak rychle je zpracujeme a jaké mentální „šuplíky“ máme připravené dřív, než začneme vědomě přemýšlet.
Rusové mají dvě modré. A jejich mozek s nimi opravdu zachází trochu jinak
Ruština má pro světlejší a tmavší části modrého spektra dva základní barevné výrazy – goluboy a siniy. Nejde úplně o obdobu českého „světle modrá“ a „tmavě modrá“, kde pouze přidáváme další vlastnost k jedné základní barvě. V ruštině fungují jako samostatné základní barevné kategorie.
Jonathan Winawer a jeho kolegové proto v roce 2007 nechali ruské a anglické mluvčí rozlišovat různé odstíny modré. Rusky mluvící účastníci byli rychlejší, když porovnávané odstíny překračovaly hranici mezi jejich dvěma jazykovými kategoriemi, než když oba patřily do stejné. U anglicky mluvících lidí se podobná hranice neprojevila. Ještě zajímavější bylo, že ruská výhoda zmizela, když účastníci současně plnili úkol zaměstnávající verbální systém.
To není důkaz, že Rus „vidí víc modré“. Oči dostávají velmi podobnou informaci. Rozdíl se objevuje v tom, jak snadno mozek určité rozlišení zpracuje, pokud ho jazyk nutí dělat znovu a znovu.
A není to jen jeden slavný experiment z roku 2007. Studie litevsko-norských bilingvních mluvčích publikovaná v roce 2024 ukázala, že výkon při rozlišování odstínů modré mohl souviset dokonce s tím, který z jejich jazyků byl během úkolu aktivní. Litevština, podobně jako ruština, rozlišuje dvě základní modré kategorie, zatímco norština používá jednu.
Co kdybys místo vlevo a vpravo musela pořád vědět, kde je východ?
Ještě větší mentální kotrmelec nabízí jazyk Kuuk Thaayorre používaný v australské komunitě Pormpuraaw. Jeho mluvčí ve své prostorové komunikaci ve vysoké míře používají absolutní orientaci podle světových stran namísto systému postaveného kolem vlastního těla.
Pro člověka zvyklého na „vpravo“, „vlevo“, „přede mnou“ a „za tebou“ je to skoro nepředstavitelné. Aby podobný systém fungoval v běžném životě, musí být orientace v prostoru mnohem dostupnější součástí pozornosti.
Lera Boroditsky a Alice Gaby pak v experimentu zjistily něco ještě zvláštnějšího. Když účastníci z Pormpuraaw dostali obrázky zachycující časovou posloupnost – například stárnutí člověka – neuspořádávali je stabilně zleva doprava podle svého těla. Měli tendenci řadit čas podle absolutní osy východ–západ, takže směr na stole se měnil podle toho, jakým směrem právě seděli.
Jazyk jim tedy neříká, že čas musí být východně nebo západně. Zajímavé je spíš to, že prostorový systém, který člověk používá neustále, může být natolik samozřejmý, že po něm sáhne i při organizování něčeho tak abstraktního, jako je čas. Následná práce Alice Gaby tuto souvislost mezi způsobem mluvení o prostoru a reprezentací času u mluvčích Kuuk Thaayorre dále podpořila.
Takže jazyk opravdu určuje, jak myslíš?
Ne. A právě tahle odpověď dělá celé téma zajímavější.
Starší, velmi silná verze takzvané jazykové relativity bývá někdy vykládána tak, jako bychom byli uvěznění uvnitř svého jazyka. Nemáš slovo, nemáš myšlenku. Tvůj jazyk něco nerozlišuje, takže to nedokážeš vnímat. Současné experimenty ale ukazují mnohem jemnější obraz.
Anglický mluvčí dokáže rozlišit dva odstíny modré, i když pro ně nemá dvě základní kategorie. Ty se dokážeš naučit perfektně orientovat podle světových stran, přestože čeština po tobě při každém přesunutí hrníčku nechce, abys věděla, kde je sever.
Rozdíl je v tom, co musíš udělat vědomě a co se dlouhým používáním určitého jazyka stane mentálním návykem.
Jazyk není klec. Spíš ti celý život ukazuje, kam se dívat
Každý jazyk musí realitu nějak rozřezat. Jednou barvu pojmenuje jedním základním slovem, jindy dvěma. Některé prostorové vztahy potřebuješ neustále označovat, jiné většinou ignoruješ. A když podobné rozlišování děláš tisíckrát a tisíckrát, není překvapivé, že se v něm postupně staneš velmi rychlá.
To je možná mnohem hezčí představa než tvrzení, že jazyk ovládá naše myšlení. Spíš trénuje pozornost. Vytváří mentální pěšinky, po kterých mozek chodí tak často, že po nich nakonec vyrazí téměř automaticky.
A najednou je docela zvláštní uvědomit si, že něco, co považuješ za naprosto přirozený způsob vidění světa, může být alespoň částečně jen způsob, který jsi procvičovala od chvíle, kdy ses naučila mluvit.
Nejsi uvězněná v češtině. Dokážeš se naučit nové kategorie, nový jazyk i nový způsob popisu reality. Jen možná stojí za to vědět, že ještě předtím, než si vědomě vybereš, na co se zaměříš, ti tvůj jazyk už celý život velmi tiše našeptává: tohle je rozdíl, kterého si všímáme.
MOHLO BY SE TI TAKÉ LÍBIT
Další články o psychologii, mozku a tom, proč svět nemusí být tak samozřejmý, jak vypadá, najdeš na Poudree.cz.
Zdroje: Winawer et al. – Russian blues reveal effects of language on color discrimination [1], Boroditsky & Gaby – Remembrances of Times East: Absolute Spatial Representations of Time in an Australian Aboriginal Community [2], Gaby – The Thaayorre think of Time Like They Talk of Space [3], Sinkeviciute et al. – Active Language Modulates Color Perception in Bilinguals [4], img ai generated
