Dnes by působilo absurdně, kdyby někdo navrhl, že ženy nemají hlasovat, protože jsou příliš emocionální, patří především do domácnosti nebo jejich politické názory stejně reprezentuje manžel.
Koncem 19. století ovšem podobné argumenty nebyly bizarní internetový komentář. Byly součástí politické debaty. A právě proti nim se postavily ženy na Novém Zélandu.
Dne 19. září 1893 podepsal guvernér Lord Glasgow nový volební zákon a Nový Zéland se stal první samosprávnou zemí na světě, kde ženy získaly právo hlasovat v parlamentních volbách. Británie a Spojené státy se k obdobně širokému volebnímu právu žen dostaly až o desítky let později.
Za podpisem jednoho muže byly roky práce tisíců žen
Velkou postavou kampaně byla Kate Sheppard, ale příběh rozhodně není jen její.
Hnutí za volební právo žen rostlo kolem Women’s Christian Temperance Union a dalších organizací, které pořádaly schůze, psaly texty, přesvědčovaly politiky a především organizovaly petice.
V letech 1891, 1892 a 1893 následovala jedna za druhou. Ta poslední byla obrovská: petice shromážděné v roce 1893 nesly podpisy téměř čtvrtiny dospělé ženské populace země. Představ si to bez internetu. Bez Instagramu. Bez sdílecího tlačítka. Jméno po jménu, město po městě.
Samozřejmě zaznívalo, že politika ženy zkazí
Odpůrci se obávali, že politická angažovanost naruší tradiční ženské role. Ženy prý nemají dostatečný přehled, politické otázky jsou pro ně příliš složité nebo volební právo poškodí rodinu.
Z dnešního pohledu znějí ty argumenty groteskně. Jenže přesně to je na historických zápasech za rovnost zajímavé. Věci, které dnes vypadají úplně samozřejmě, mohly ještě před několika generacemi působit jako nebezpečný společenský experiment. A někdo musel být první, kdo řekl: ne, tohle už nestačí.
Kate Sheppard nebyla hlučná revolucionářka z našeho moderního plakátu
Její síla spočívala v organizaci, argumentaci a vytrvalosti. Kampaň nebyla jeden dramatický okamžik, po kterém všichni uznale zatleskali. Návrhy na volební právo žen parlamentem procházely a padaly, odpůrci mobilizovali vlastní síly a výsledek nebyl dlouho jistý.
Možná právě proto její příběh stojí za připomínku. Velké změny někdy nevypadají jako revoluce. Vypadají jako další petice. Další dopis. Další schůze. Další pokus poté, co ten předchozí nevyšel.
A potom přišla první volba
Zákon byl podepsaný v září a už v listopadu 1893 mohly novozélandské ženy skutečně hlasovat v parlamentních volbách. To je překvapivě krátká doba na změnu, která předtím působila téměř nemožně.
Neznamenalo to samozřejmě okamžitou úplnou rovnost. Ženy ještě dlouho narážely na další právní, společenské a ekonomické překážky a možnost volit není totéž jako mít stejnou moc. Ale dveře byly otevřené. A už nešly jednoduše zavřít.
Nejzajímavější na právech je, jak rychle zapomeneme, že někdy neexistovala
Dnes přijdeš k volbám a možná tě nejvíc rozčiluje fronta, špatná propiska nebo fakt, že jsi kandidáty znovu studovala až večer předem. Je to obyčejné. A právě v tom je ten luxus.
Můžeš hlasovat bez toho, aby ses musela veřejně obhajovat, proč by tvůj názor měl mít stejnou váhu jako názor muže. Někdo před tebou tu obhajobu absolvovat musel. Znovu. A znovu. A znovu. Takže dnešní výročí není jen příběh o tom, že Nový Zéland byl první.
Je to příběh o tom, že některé ženy byly ochotné být tak dlouho „otravné“, až se z jejich absurdního požadavku stalo právo, nad kterým se dnes téměř nikdo nepozastaví. A historie má pro podobné ženy docela zajímavý zvyk.
Nakonec jim často říká průkopnice.
MOHLO BY SE TI TAKÉ LÍBIT
Další příběhy žen, které odmítly přijmout pravidla své doby, najdeš na Poudrée.
Zdroje: New Zealand History – Women win the right to vote [1], New Zealand History – Women and the vote [2].