A tím je celý den administrativně prohlášen za nedostatečný. Možná tedy nemáš málo důvodů věřit sama sobě. Možná sis jen zvykla svoje schopnosti evidovat zvláštním účetnictvím: co zvládneš, je samozřejmost. Co nezvládneš, je důkaz.
Když všechno zvládáš, úspěch přestane vypadat jako úspěch
Poprvé vedeš důležitou prezentaci a dopadne dobře? Skvělý pocit. Po padesáté? No samozřejmě. Od toho tam přece jsi.
Poprvé sama vyřešíš složitou situaci? Jsi na sebe pyšná. O pět let později už podobné problémy řešíš mezi kávou a odpovědí na zprávu a vůbec tě nenapadne, že právě děláš něco, co by tě dřívější verze tebe považovala za téměř nadpřirozené. Schopnost má jednu nepříjemnou vlastnost: když ji používáš dost dlouho, začne ti připadat normální.
A jestli jsi navíc člověk, na kterého se okolí spoléhá, laťka se posune ještě trochu výš. Nehodnotíš se podle toho, co jsi zvládla. Hodnotíš se podle rozdílu mezi tím, co jsi zvládla, a tím, co by podle tebe měla zvládnout tvoje ideální verze.
Ta mimochodem nikdy není unavená, nic nezapomíná, cvičí, spí osm hodin, má uklizený byt, excelentní kariéru, kvalitní vztahy a pravděpodobně ještě nějakým záhadným způsobem používá tu petržel, kterou koupila minulý týden. Proti ní nemáš šanci.
Sebevědomí není pocit „jsem úžasná“
Tady možná pomůže jedno důležité psychologické rozlišení. Albert Bandura zavedl pojem self-efficacy, česky nejčastěji vnímaná vlastní účinnost nebo sebeúčinnost: přesvědčení, že dokážeš zvládnout určitou situaci a udělat to, co je potřeba. Není to totéž jako obecné „mám se ráda“ ani permanentní přesvědčení, že jsi nejlepší člověk v místnosti.
Můžeš tedy stát před něčím novým a vůbec si neříkat: Jsem skvělá. Stoprocentně to dám. Můžeš si říkat: Nemám tušení, jak to dopadne. Ale už jsem se učila věci, které jsem neuměla. Už jsem řešila problémy, které mě vyděsily. Když se něco pokazí, nějak s tím naložím.
Tohle je mnohem méně sexy než afirmace před zrcadlem. Ale je v tom něco podstatně pevnějšího: důkaz.
Bandurova teorie počítá právě s vlastními zkušenostmi zvládnutí úkolu jako s významným zdrojem přesvědčení o vlastní schopnosti. Jinými slovy, sebedůvěru neposiluje jen to, co si o sobě říkáš. Posiluje ji také zkušenost: udělala jsem to.
Problém je, že svoje důkazy okamžitě skartuješ
Dostaneš pochvalu. „Ale prosím tě, vždyť to nic nebylo.“ Někdo obdivuje, jak zvládáš práci a děti. „No, kdybys viděla ten bordel doma.“ Uděláš něco, čeho ses bála. „Měla jsem prostě štěstí.“
Tohle působí nevinně. Někdy je to jen společenská skromnost. Jenže pokud sama před sebou každý úspěch okamžitě vysvětlíš jako samozřejmost, náhodu nebo věc, kterou by přece zvládl každý, z čeho má potom tvoje sebedůvěra vyrůst?
Představ si, že bys stejně hodnotila kamarádku. Řekne ti: „Dneska jsem zvládla první velkou prezentaci před vedením.“ A ty odpovíš: „No a? Od toho tě platí.“ V pátek ti oznámí, že konečně uběhla pět kilometrů. „Pět? Jiní běhají maraton.“ Za pár týdnů bys pravděpodobně přišla o kamarádku. Sama se sebou ale někteří z nás takto komunikují roky.
Uděláš deset věcí. Mozek zahájí poradu kvůli jedenácté
Tady se do hry dostává i perfekcionismus. Výzkum ukazuje, že je užitečné rozlišovat mezi vysokými standardy a problematičtějšími perfekcionistickými obavami – tedy neustálou starostí z chyb, pochybnostmi o vlastním výkonu a pocitem, že výsledek pořád nesplňuje požadovanou úroveň.
Meta-analýza perfekcionismu a vyhoření ukázala, že právě perfekcionistické obavy mají s burnoutem mnohem problematičtější vztah než samotná snaha dělat věci dobře. Takže cílem rozhodně není začít všechno flákat a oslavovat se pokaždé, když najdeš obě ponožky stejného páru.
Jde o něco jiného. Musí existovat okamžik, kdy je něco dost. Pokud po každém dosaženém cíli okamžitě vytvoříš další podmínku, nikdy nezískáš psychologickou zkušenost dokončení. Dostaneš povýšení – ale ještě nevyděláváš dost. Začneš pravidelně cvičit – ale pořád nevypadáš podle představ. Uděláš velký projekt – ale druhý už někdo udělal větší.
Cílová páska před tebou utíká stejně rychle jako ty. A pak se není čemu divit, že se celý život cítíš jako člověk, který „ještě není tam, kde by měl být“.
Začni si vést trochu spravedlivější účetnictví
Ne, nemusíš si každý večer psát třicet sedm afirmací o své vnitřní bohyni. Mnohem zajímavější může být něco skoro nudně konkrétního: začni evidovat dokončené věci stejně poctivě jako ty nedokončené.
Výzkum zaměřený na dosahování cílů ukazuje, že monitorování vlastního pokroku skutečně pomáhá jejich plnění; v rozsáhlé meta-analýze mělo sledování progresu pozitivní vliv na dosahování cílů a efekt byl výraznější, když byl pokrok fyzicky zaznamenáván.
Takže místo seznamu, na kterém celý den přežívají tři nesplněné úkoly, si někdy večer připiš i to, co během dne vzniklo mimo původní plán.
Vyřešila jsi krizovou situaci, která ráno neexistovala. Pomohla kolegyni. Došla jsi na vyšetření, které jsi odkládala. Zavolala jsi tam, kam ses bála zavolat. Řekla jsi ne něčemu, na co už nemáš kapacitu. Ne proto, abys dostala medaili za běžný život. Ale protože tvůj vlastní výkon přestává být viditelný, když ho nikdy nezapočítáš.
A hlavně: začni brát vážně sliby, které dáváš sama sobě
Ještě jeden způsob, jak si pomalu podkopávat důvěru v sebe, je naprosto nenápadný. Co slíbíš ostatním, splníš.
„Pošlu ti to do čtvrtka.“ Pošleš.
„Vyzvednu tě v šest.“ Jsi tam.
„Zjistím to.“ Zjistíš.
Ale sama sobě pravidelně říkáš, že začneš chodit dřív spát, objednáš se k doktorovi, dokončíš kurz nebo si konečně necháš jedno odpoledne bez práce. A jakmile se objeví něco „důležitějšího“, tvoje vlastní dohoda letí z okna jako první.
Samozřejmě se někdy plány mění. Život není vojenská operace. Jenže pokud chceš posílit pocit, že se na sebe můžeš spolehnout, možná nepotřebuješ velké předsevzetí. Potřebuješ malý slib, který opravdu dodržíš.
Ne „odteď budu třikrát týdně cvičit“. Dnes půjdu na dvacet minut ven. Ne „konečně změním kariéru“. Ve středu pošlu jednu přihlášku. Sebedůvěra se někdy staví překvapivě neheroicky.
Když něco nezvládneš, nemusíš sama sebe preventivně zmlátit
A teď ta část, která se výkonným lidem často nelíbí. Co když budeš k sobě laskavější a přestaneš se po každé chybě seřvávat? Nebudeš potom líná? Neztratíš tah na branku? Nezačneš si všechno omlouvat?
Experimentální výzkum Kristin Neff, Juliany Breines a Sereny Chen ukazuje něco podstatně zajímavějšího. Přístup založený na sebe-soucitu po neúspěchu nevedl k menší motivaci; v sérii experimentů byl naopak spojen s větší motivací napravit slabinu, víc studovat po neúspěchu nebo napravit vlastní prohřešek.
Takže věta: Tohle se mi nepovedlo. Co udělám příště jinak? nemusí být známkou nízkých nároků. Může být mnohem užitečnější než: Ježiši, já jsem úplně neschopná. Druhá věta tě sice emocionálně pořádně profackuje, ale žádný pracovní postup na zítřek v ní není.
Možná nepotřebuješ být sebevědomější. Potřebuješ sama sobě konečně přiznat zásluhy
Sebevědomí není stav, ve kterém se každé ráno probudíš, odhrneš závěsy a cítíš se jako Beyoncé. Některé dny si budeš věřit. Jiné budeš sedět před úplně banálním e-mailem a deset minut přemýšlet, jestli nezníš jako idiot.
To není porucha systému. Důležitější je něco jiného: co o sobě víš ve chvíli, kdy ten pocit sebevědomí zrovna nepřijde. Víš, že už jsi něco zvládla. Víš, že umíš požádat o pomoc. Víš, že chyba neznamená konec. Víš, že když něco neumíš, dokážeš se to učit. A hlavně víš, že tvoje hodnota není každý večer znovu přepočítávána podle toho, kolik položek zůstalo na seznamu.
Možná tedy nepotřebuješ další důkaz, že zvládneš víc. Možná potřebuješ přestat dělat, že všechno, co už zvládáš, se nepočítá.
MOHLO BY SE TI TAKÉ LÍBIT
Další články o sebevědomí, psychologii a tom, jak se k sobě přestat chovat jako k nejhoršímu zaměstnanci měsíce, najdeš na Poudree.cz.
Zdroje: Bandura – Self-efficacy: Toward a unifying theory of behavioral change [1], Harkin et al. – Does monitoring goal progress promote goal attainment? A meta-analysis of the experimental evidence [2], Breines & Chen – Self-compassion increases self-improvement motivation [3], Hill & Curran – Multidimensional Perfectionism and Burnout: A Meta-Analysis [4], American Psychological Association – Self-efficacy: The theory at the heart of human agency [5], img ai generated
