Představ si, že je ti osmnáct a dokážeš hrát tenis na světové úrovni. Máš talent, ambici i šanci stát se jednou z nejlepších hráček planety. Jenže o tom, kam můžeš cestovat, kde budeš žít a jak bude vypadat tvoje budoucnost, nerozhoduješ úplně sama. Pro mladou Martinu Navrátilovou to nebyla literární zápletka, ale skutečný život v socialistickém Československu.
Dnes, 18. října 2026, slaví sedmdesáté narozeniny. Její jméno patří k největším v historii tenisu a statistiky to potvrzují. Jenže za suchými čísly je také příběh odchodu z domova, vytrvalé práce, osobních rozhodnutí a veřejných postojů, které ne vždy vzbuzovaly souhlas.
Pražská dívka, která milovala tenis víc než pohodlnou cestu
Narodila se 18. října 1956 v Praze jako Martina Šubertová a vyrůstala v prostředí, kde tenis nebyl pouhou víkendovou zábavou. Sport měl v rodině důležité místo a Martina od mladého věku věděla, že chce hrát naplno. Příjmení Navrátilová přijala po nevlastním otci Miroslavu Navrátilovi, který se podílel také na její tenisové přípravě.
Československý tenis vychoval řadu výjimečných hráčů, ale pro mladou sportovkyni měl tehdejší systém své limity. Zahraniční turnaje nebyly jen otázkou formy a výsledků. Souvisely s politickými i administrativními rozhodnutími a s představou, že sportovec reprezentuje stát i mimo kurt. Martině se postupně otevíral svět profesionálního tenisu, současně ale viděla, že o části vlastní kariéry nemá plnou kontrolu.
V osmnácti letech už dokázala soupeřit s tenisovou elitou. A právě tehdy přišlo rozhodnutí, které změnilo mnohem víc než její sportovní adresu.
Rok 1975: odejít znamenalo nevědět, kdy se vrátíš
Během US Open v roce 1975 požádala ve Spojených státech o politický azyl. Nebylo jí ještě devatenáct. Rozhodnutí zůstat na Západě znamenalo možnost budovat tenisovou kariéru svobodněji, ale také odloučení od rodiny a nejistotu, co bude dál. Emigrace tehdy nebyla obyčejným přesunem za prací, při kterém si člověk prostě rezervuje zpáteční letenku.
Je lákavé vyprávět tento okamžik jako jednoduchou scénu o odvaze. Skutečnost je složitější. Emigrant často získá nové možnosti a zároveň přijde o samozřejmosti, které do té doby tvořily domov. Jazyk, rodinné návštěvy, kulturní prostředí i pocit, že někam bez vysvětlování patří. Martina o tom ve veřejných rozhovorech v průběhu let mluvila opakovaně.
Americké občanství získala v roce 1981, české jí bylo obnoveno v roce 2008. Dva pasy tak postupně začaly symbolizovat nejen sportovní kariéru, ale také komplikovaný vztah k oběma zemím.
Devět Wimbledonů a revoluce v představě o přípravě
Martina Navrátilová nebyla jen mimořádně nadaná. V průběhu kariéry proměnila své fyzické schopnosti a způsob tréninku v zásadní konkurenční výhodu. Zatímco profesionální tenis se postupně vyvíjel, ona kladla výrazný důraz na kondici, sílu, regeneraci a plánování přípravy. Její úspěchy tak nejsou pouze příběhem šikovné levé ruky a skvělého voleje.
Wimbledon vyhrála ve dvouhře devětkrát. Často se připomíná také její rivalita s Chris Evertovou, která patří k nejvýraznějším sportovním soupeřením vůbec. Každá měla odlišný herní styl, přístup ke kurtu i temperament. Jejich zápasy dlouhá léta určovaly podobu ženského tenisu a současně ukazovaly, jak mohou dvě výjimečné hráčky jedna druhou posouvat.
Konečný součet grandslamových titulů napříč ženskou dvouhrou, čtyřhrou a smíšenou čtyřhrou činí 59. Takové číslo se vysloví během dvou vteřin, ale stojí za ním desetiletí systematické přípravy, cestování, zranění, vítězství i proher. Její příběh je mimo jiné připomínkou, že vrcholový úspěch nebývá nikdy jen součtem talentu a motivace.
Veřejný život, který se nevešel do pohodlných očekávání
Navrátilová patří také mezi známé osobnosti, které otevřeně mluvily o své sexuální orientaci v době, kdy to pro sportovkyně mohlo znamenat významné společenské i komerční riziko. Její veřejné vystupování pomohlo zviditelnit témata, která dlouho zůstávala mimo sportovní titulky, a stala se významným hlasem za práva LGBT lidí.
Zároveň by nebylo poctivé předstírat, že všechny její postoje jsou dnes přijímány bez sporů. Navrátilová se opakovaně vyjadřuje k politice a k otázkám pravidel ženského sportu v souvislosti s účastí transgender sportovkyň. Její názory vyvolávají podporu i ostrou kritiku. Tento střet názorů je součástí jejího veřejného obrazu, nikoli něco, co lze z životopisu pohodlně vystřihnout.
Když se o ní píše jako o ženě, která odmítala cizí pravidla, není tím řečeno, že měla vždy pravdu nebo že se s ní musíme ve všem shodovat. Znamená to, že o důležitých věcech dokázala mluvit veřejně, nést následky svých rozhodnutí a zůstat výraznou osobností i dlouho po skončení hlavní fáze kariéry.
Poslední grandslam vyhrála téměř v padesáti
Její tenisová dlouhověkost zní jako přehnaný filmový scénář, jenže údaje oficiální ženské tenisové asociace WTA jsou zcela konkrétní. V roce 2004, v sedmačtyřiceti letech, vyhrála zápas ve wimbledonské dvouhře. A na US Open 2006 společně s Bobem Bryanem získala titul ve smíšené čtyřhře – krátce před padesátými narozeninami.
Zatímco v některých odvětvích se ženy po čtyřicítce ještě stále setkávají s otázkou, jestli už není na něco pozdě, Navrátilová se v takovém věku dokázala pohybovat mezi profesionálními soupeřkami. Samozřejmě nejde o návod, podle kterého by každá žena měla překonávat věkové rekordy. Spíš o velmi názorný důkaz, že některé společenské představy o „správném“ čase na výkon bývají až absurdně omezené.
Mimo kurty se věnuje komentování tenisu, veřejným tématům a dalším zájmům. V roce 2014 uzavřela manželství s Julií Lemigovou. Její život se tedy nikdy nezastavil v okamžiku, kdy přestala pravidelně nastupovat do singlových grandslamových turnajů.
Sedmdesát není konec příběhu. Jen další číslo, které si zapamatujeme
Co je vlastně na Martině Navrátilové nejpozoruhodnější? Devět wimbledonských titulů? Emigrace v osmnácti? Poslední grandslam téměř v padesáti? Možná právě to, že se všechny tyto věci odehrály v jediném životě – a žádná z nich ho nedokáže úplně vystihnout.
Její příběh není hladká motivační pohádka o ženě, která vždy správně věděla, co chce. Jsou v něm těžká rozhodnutí, změny, konflikty i okamžiky, kdy bylo potřeba začínat znovu. A především schopnost nenechat ostatní, aby za ni určili, jakou roli má právě hrát.
K sedmdesátým narozeninám jí tak můžeme popřát něco docela obyčejného: aby měla stále dost prostoru žít svůj život po svém. Ostatně s tímhle úkolem si za uplynulých sedmdesát let poradila způsobem, který se do tenisových statistik nikdy celý nevejde.
MOHLO BY SE TI TAKÉ LÍBIT
Další články o její příběh najdeš na Poudrée.
Zdroje: WTA – Martina Navratilova: player profile and career [1], International Tennis Hall of Fame – Martina Navratilova [2], Encyclopaedia Britannica – Martina Navratilova [3].
