Představa farmářky má v populární kultuře překvapivě omezený repertoár. Žena v lněných šatech nese proutěný košík, za ní se líně prochází slepice a slunce dopadá na dokonale zralá rajčata. Na snímku chybí jediná věc: co se stane, když prší ve špatnou chvíli, odběratel zruší objednávku nebo je třeba po večerním balení zeleniny dokončit další dokumenty.
Mezinárodní den venkovských žen, který připadá na 15. října, připomíná práci žen v zemědělství a venkovských komunitách. Abychom ale nezůstaly u slavnostních vět o jejich nepostradatelnosti, vybraly jsme několik konkrétních českých příběhů. Ukazují tři různé cesty: návrat k rodinnému poli, podnikání vyrostlé z potřeby vlastních potravin a obnovu hospodářství s přerušenou rodinnou historií.
Hana Součková: po médiích a úřadech zpátky mezi zeleninu
Hana Součková ze Semic v Polabí nešla do zemědělství cestou, kterou by někdo mohl očekávat od dívky z farmářské rodiny. Studovala mediální komunikaci, poznala práci v televizi, agentuře i státní správě. Nakonec ji ale přitáhlo prostředí, ve kterém hospodařily předchozí generace její rodiny.
V rozhovoru, který s ní pro Novinky v březnu 2024 vedla Lucie Fialová, popsala začátek velmi konkrétně: otec jí nejprve svěřil půl hektaru, aby si vyzkoušela, zda jí práce opravdu sedí. Postupně se z experimentu stala rodinná firma hospodařící podle tehdejšího rozhovoru na patnácti hektarech. Pěstovala zeleninu, bylinky i jedlé květy a zaměstnávala také rodiče.
Na jejím příběhu je důležité nejen generační pokračování, ale také přenesení zkušeností z jiných oborů do zemědělství. Farmaření totiž neznamená jen rozhodnout, co letos zasadit. Je nutné umět své produkty představit, prodat a vysvětlit zákazníkům, proč mají smysl. Hana v původním rozhovoru upozorňovala rovněž na administrativní zátěž a obtížné rozhodování o certifikaci či investicích. Romantika pole tu má velmi konkrétní ekonomické podmínky.
Pavlína Remešová: když pěstování pro rodinu přeroste původní plán
Jiný typ cesty představuje Pavlína Remešová a rodinný projekt Farma Kořeny na Chebsku. V reportáži Deníku z října 2024 se farma objevila v souvislosti s podzimní sklizní a dýňobraním. Za podnikáním stojí pěstování zeleniny, které se postupně rozrostlo z domácí potřeby do širší nabídky místní produkce a návaznosti na gastronomii.
Takové podnikání bývá zvenku snadné idealizovat. Vlastní zelenina, sezónní produkty, zákazníci, kteří vědí, odkud jejich jídlo pochází. Jenže pěstování pro vlastní domácnost a pravidelné zásobování dalších lidí jsou dvě odlišné disciplíny. Druhá už vyžaduje plánování objemů, kvality, sklizně i odbytu.
Na farmě tohoto typu je důležité právě spojení produkce a přímého vztahu k zákazníkovi. Místo anonymního dodavatelského řetězce vzniká příběh konkrétního místa a potravin, které odtud pocházejí. Neznamená to, že je každý malý podnik automaticky ekologičtější nebo ekonomicky úspěšnější. Znamená to, že jeho fungování dokážeme snáze pochopit a posoudit.
Iva z Horňácké farmy: hospodářství postavené znovu
Na Horňácké farmě v Hrubé Vrbce je důležitou součástí příběhu rodinná paměť. Iva a Štěpán pocházejí ze sedláckých rodin, jejichž hospodářská kontinuita byla přerušena za komunistického režimu. Podle rozhovoru zveřejněného Scukem v srpnu 2025 se po změně režimu podařilo získat zpět pouze část majetku a značnou část hospodářství bylo nutné znovu koupit a vybudovat. Současnou farmu se jim podařilo založit v roce 2006.
Zpočátku se zaměřovali na vlastní kvalitní potraviny a na prodej biohovězího. Sortiment pak rozšířili o biozeleninu, ovoce a mouku z vlastního obilí. Na rozdíl od představ o jednoduchém návratu k přírodě jde o propojení několika zemědělských činností, odpovědnosti za zvířata, péče o půdu i práce se zákazníky.
V rozhovoru pro Scuk Iva vysvětlovala i to, že hospodářství není jen pokračováním příběhu předků. Jeho současná podoba se musela z velké části vytvořit znovu. To je rozdíl, který na hezkém obrázku farmy nejde poznat, ale v ekonomice a každodenní práci je zásadní.
Co mají společného, i když každá začínala jinde
Jedna žena se vrátila po zkušenostech z jiných zaměstnání, druhá rozvíjela pěstování ve vlastním podnikání a třetí navázala na rodinnou historii, kterou bylo třeba pracně obnovit. Tyto cesty nelze zaměňovat za reprezentativní obraz všech českých farmářek. Jsou to konkrétní příklady toho, jak pestré může být podnikání na venkově.
Spojuje je nutnost rozhodovat. Co pěstovat, kolik investovat, komu prodávat a jak zvládnout sezonu, jejíž výsledek závisí také na počasí a okolnostech mimo vlastní kontrolu. Za tím vším je práce, která se vejde do instagramové fotografie jen zčásti.
Až tedy příště uvidíš malebnou fotku domácích rajčat na dřevěném stole, klidně si ji užij. Jen nezapomeň, že někde za objektivem stojí člověk, který je nejspíš musel také zasadit, vypěstovat, sklidit, roztřídit, prodat a vystavit na ně fakturu.
MOHLO BY SE TI TAKÉ LÍBIT
Další příběhy žen a jejich práce najdeš na Poudrée.
Zdroje: OSN – International Day of Rural Women [1], Novinky.cz, Lucie Fialová – Práce mi dává smysl. Baví mě, i když se leckdy musím hecnout, říká farmářka [2], Deník – Farma Kořeny, dýňobraní [3], Scuk – Příběh Horňácké farmy: Návrat k rodinným kořenům a biozemědělství [4].
