A tak makáš. Plánuješ, opravuješ, připravuješ se, přemýšlíš. Rozhodně nevypadáš jako někdo, kdo stojí na místě. Jen se po pár měsících rozhlédneš a zjistíš, že jsi uběhla obrovskou vzdálenost, aniž by ses výrazně přiblížila k cíli.
Vítej u jednoho z nejmazanějších způsobů, jakými si dokážeme házet klacky pod vlastní nohy: sebesabotáž totiž málokdy vypadá jako sabotáž. Často vypadá jako zodpovědnost.
„Ještě nejsem připravená“ zní lépe než „bojím se“
Sebesabotáž není jedna psychologická diagnóza ani univerzální vysvětlení každého odloženého úkolu. Psychologie ale zná například self-handicapping – vytváření nebo využívání překážek, které nám umožní chránit vlastní obraz o sobě, pokud výsledek nedopadne dobře.
Princip je nepříjemně chytrý. Pokud se na pohovor důkladně připravíš a nevezmou tě, musíš připustit možnost, že jsi tentokrát jednoduše nebyla nejlepší kandidátka. Když přípravu necháš na poslední chvíli, vznikne krásná nouzová cesta: „Kdybych na to měla víc času, určitě bych dopadla jinak.“ Výzkum self-handicappingu skutečně popisuje vytváření překážek před výkonem jako způsob, jak přesunout případné selhání od otázky vlastní schopnosti k něčemu jinému.
Neříkáš si přitom: „Teď si schválně zhorším šance.“
To by bylo příliš průhledné. Mnohem častěji si řekneš, že dnes na to není správná nálada, potřebuješ ještě něco zjistit nebo začneš zítra, až budeš mít čistou hlavu.
A sama sobě zníš docela rozumně.
MOHLO BY SE TI TAKÉ LÍBIT
Perfekcionismus je někdy prokrastinace v pěkném kostýmku
Pak máme naši oblíbenou disciplínu: „Ještě to není dost dobré.“
Tahle věta může samozřejmě znamenat, že výsledek opravdu potřebuje práci. Vysoké nároky samy o sobě nejsou problém a výzkum perfekcionismu ukazuje důležitý rozdíl mezi snahou o vysoký standard a perfekcionistickými obavami – strachem z chyb, pochybnostmi a pocitem, že nesplnění standardu něco vypovídá o naší hodnotě. Právě perfekcionistické obavy mají k prokrastinaci podstatně problematičtější vztah; samotné vysoké ambice mohou fungovat úplně jinak.
Takže problém není, že chceš odvést dobrou práci.
Problém nastává, když „dobré“ nemá žádnou cílovou čáru.
Přepíšeš prezentaci potřetí. Pak změníš font. Ještě jednou zkontroluješ čísla, která jsi už dvakrát kontrolovala. A někde pod tím vším může ležet velmi jednoduchá výhoda: dokud není hotovo, nikdo nemůže říct, co si o tom myslí.
Nedokončená práce má jednu nádhernou vlastnost. Stále může být geniální.
Dokud to nezkusíš naplno, pořád máš svůj potenciál
Tohle je možná ještě zákeřnější.
Řekněme, že si už roky myslíš, že bys mohla napsat knihu. Máš nápad, umíš psát, lidé ti říkají, že bys do toho měla jít. Jenže pořád není vhodné období.
Dokud kniha neexistuje, můžeš být člověk, který by dokázal napsat skvělou knihu. Jakmile ji skutečně napíšeš, objeví se možnost, že bude pouze dobrá. Nebo průměrná. Nebo ji nakladatel odmítne.
Potenciál je bezpečný, protože se nedá změřit. Výsledek ano.
Self-handicapping se právě proto pojí s ochranou vlastního obrazu a dlouhodobě přitom nemusí být vůbec neškodný. Výzkumy ho spojují s horšími výsledky, nižším pocitem kompetence a s cyklem, ve kterém se ochrana sebeobrazu nakonec může sama podílet na horším fungování.
Občas tedy není nejděsivější možnost, že nemáš talent.
Je to možnost, že talent máš – a teď nastala chvíle zjistit, co s ním skutečně dokážeš.
MOHLO BY SE TI TAKÉ LÍBIT
Srovnávání ti může perfektně posloužit jako důvod nezačít
Chystáš vlastní projekt. Pak uděláš tu naprosto nevinnou věc: podíváš se, co dělají ostatní.
Jeden má dokonalejší web. Druhá má padesát tisíc sledujících. Třetí působí, jako by vstala z postele už s hotovým brand manuálem a pětiletou strategií.
A z tvého celkem slušného začátku je během deseti minut cosi, co by se mělo raději schovat do šuplíku.
Jenže tady porovnáváš svůj proces s cizím výsledkem. Nevidíš první neobratnou verzi, slepé uličky ani tři roky práce před tím, než ses o dotyčném vůbec dozvěděla.
Původní inspirace k tomuto tématu dobře zachycuje právě okamžik, kdy porovnávání, další výzkum nebo nekonečné úpravy vypadají produktivně, ale prakticky jen odsouvají chvíli, kdy má práce opustit bezpečí konceptu.
A někdy se opravdu bojíš i toho, že to vyjde
„Strach z úspěchu“ zní trochu jako luxusní problém člověka, který si nemá na co stěžovat. Jenže samotná obava z důsledků úspěchu je docela pochopitelná.
Když neuspěješ, všechno může pokračovat stejně. Když uspěješ, může přijít větší odpovědnost, vyšší očekávání, více pozornosti nebo nutnost příště svůj výkon zopakovat. To, co sis roky představovala jako cíl, začne mít skutečné následky.
Proto se někdy těsně před cílem objeví podivná chuť celý plán změnit. Najednou už to vlastně nechceš. Vymyslíš lepší projekt. Přehodnotíš směr. A může to být naprosto legitimní rozhodnutí – nebo elegantní únik z momentu, kdy už by nešlo jen snít o změně, ale opravdu ji žít.
MOHLO BY SE TI TAKÉ LÍBIT
Jak poznáš, že sis další překážku možná postavila sama?
Ne podle toho, že se někdy bojíš, odkládáš nebo něco desetkrát opravíš. To dělá skoro každý.
Zpozorni spíš tehdy, když se cílová čára pořád pohybuje. Uděláš, co sis stanovila, ale okamžitě vznikne nová podmínka. Nejdřív potřebuješ kurz, potom portfolio, potom lepší fotky, potom vhodnější měsíc. Stále existuje logický důvod, proč ještě není čas na ten krok, při kterém bys skutečně mohla něco získat – nebo dostat odmítnutí.
Prokrastinace navíc není totéž co lenost. Velký přehled výzkumu ji popisuje jako dobrovolné odkládání zamýšleného jednání navzdory očekávání, že nám zpoždění spíš uškodí. Člověk proto může být celé odpoledne extrémně zaměstnaný a přitom mistrně neudělat právě tu jedinou věc, která je důležitá.
Nemusíš odstranit strach. Stačí přestat kvůli němu přestavovat trať
Možná si nepotřebuješ zvýšit sebevědomí, objevit své pravé poslání ani strávit dalších šest večerů analyzováním, proč se sabotuješ.
Někdy potřebuješ mnohem méně vznešené řešení: předem rozhodnout, co znamená hotovo.
Tři úpravy životopisu a odeslat. Jedna hodina přípravy a zavolat. Přihlášku podat do pátku, i když by příští úterý možná byla o dvě procenta lepší. U projektu si předem stanovit, co musí splňovat první verze, aby mohla ven.
Ne proto, že kvalita není důležitá. Ale proto, že dobrá práce se může zlepšovat až ve chvíli, kdy skutečně existuje.
Až tedy příště narazíš na další překážku, možná nebudeš muset okamžitě hledat cestu přes ni. Nejdřív se na ni chvíli podívej.
Možná ji život postavil před tebe. A možná poznáš vlastní rukopis.
MOHLO BY SE TI TAKÉ LÍBIT
Další články o psychologii, sebevědomí a tom, co všechno si dokážeme provést vlastní hlavou, najdeš na Poudree.cz.
Zdroje: Gadbois & Sturgeon – Academic self-handicapping: relationships with learning specific and general self-perceptions and academic performance over time [1], Zuckerman & Tsai – Costs of self-handicapping [2], Steel – The Nature of Procrastination: A Meta-Analytic and Theoretical Review of Quintessential Self-Regulatory Failure [3], Xie, Yang & Chen – Procrastination and multidimensional perfectionism: A meta-analysis of main, mediating, and moderating effects [4], Sirois et al. – A Meta-analytic and Conceptual Update on the Associations Between Procrastination and Multidimensional Perfectionism [5], img ai generated
