Jsou lidé, po jejichž návštěvě máš lepší náladu, přestože jste spolu dvě hodiny probíraly všechny katastrofy posledního měsíce. A pak jsou takoví, kteří se přijdou zeptat, jestli máš sešívačku, a ty už při jejich příchodu cítíš potřebu odjet na prodloužený víkend někam, kde není telefonní signál.
Na první pohled to nedává smysl. Délka rozhovoru přece nemusí odpovídat tomu, jak moc nás unaví. Někdy je příjemné strávit celé odpoledne s kamarádkou, která právě řeší rozchod, zatímco dvacetiminutové setkání s jiným člověkem dokáže zkazit zbytek dne. Rozhoduje, kolik pozornosti a emočního úsilí nás rozhovor stojí. Některé rozhovory plynou přirozeně, u jiných nepřetržitě hlídáme, co říkáme, jak se tváříme a jak bude druhá strana reagovat.
Když v rozhovoru pracuješ za dva
Každý vztah vyžaduje určitou míru přizpůsobení. Když má kamarádka špatný den, vyslechneš ji. Když je kolega nervózní před prezentací, možná mu dodáš odvahu. Takové situace k lidským vztahům patří a samy o sobě jsou cenné.
Vyčerpání se může objevit tehdy, když se z příležitostné podpory stane tvoje trvalá role. Druhý člověk mluví, ty posloucháš. On se rozčiluje, ty uklidňuješ. On přichází s problémem, ty hledáš řešení. A když náhodou potřebuješ něco ty, rozhovor se velmi rychle vrátí k jeho starostem.
Psychologie tomu říká emoční práce, tedy vědomé řízení vlastních emocí podle toho, co situace očekává. Nejčastěji se zkoumá v zaměstnání, například u lidí, kteří mají být přátelští i tehdy, když se tak necítí. Podobné vnitřní úsilí ale můžeme znát i ze soukromého života. Pokud musíš při každém setkání potlačovat podráždění, předstírat zájem nebo pečlivě kontrolovat atmosféru, není překvapivé, že tě takový kontakt unaví rychleji než jiný.
MOHLO BY SE TI TAKÉ LÍBIT
Věčné stížnosti jsou nakažlivější, než se zdá
Možná znáš někoho, kdo má každý den připravený nový seznam věcí, které jsou špatně. Šéf, sousedé, počasí, doprava, drahé máslo a paní z účtárny, která se při pozdravu údajně tvářila podezřele.
Stěžování samo o sobě není problém. Někdy je úlevné pojmenovat, co nás trápí, a slyšet od druhého člověka, že na to nejsme sami. Potíž nastává, když se rozhovory opakovaně vracejí ke stejným negativním zážitkům, rozebírají každý detail a postupně vytvářejí další důvody k rozladění.
Psychologové tento způsob společného opakovaného probírání problémů označují jako co-rumination. Výzkum psycholožky Amandy Rose ukázal paradox: taková komunikace může posilovat pocit blízkosti, ale současně souviset s větším množstvím úzkostných a depresivních příznaků. Studie se týkala dětských a dospívajících přátelství, takže její závěry nelze automaticky přenést na všechny dospělé vztahy. V každodenním životě je však užitečné rozlišovat mezi rozhovorem, po kterém se cítíte obě lépe, a rozhovorem, při kterém se jen společně propadáte hlouběji do špatné nálady.
Nejvíc energie může stát nejistota
Zvláštní kategorií jsou lidé, u kterých nikdy dopředu nevíš, jak budou reagovat. Jednou se smějí stejnému vtipu jako ty, podruhé je urazí. Dnes jsou přátelští, zítra odměření a příští týden ti vyčtou něco, co se stalo před měsícem.
Nemusí jít o záměrnou manipulaci. Lidé mohou procházet náročným obdobím, být podráždění nebo mít odlišný komunikační styl. Přesto může být taková nepředvídatelnost únavná. Postupně totiž začneš přizpůsobovat své chování možným reakcím druhého člověka. Dopředu připravuješ formulace, přemýšlíš, které téma raději neotevírat, a sleduješ každou změnu nálady. Část práce tak probíhá ještě před setkáním. A právě proto někdy stačí zahlédnout jméno volajícího a okamžitě ztratit chuť telefon zvednout.
Možná tě neunavuje člověk, ale role, kterou vedle něj hraješ
V rodině můžeš být ta rozumná, která všechno vyřeší. V práci kolegyně, která nikdy neodmítne pomoc. Mezi přáteli člověk, kterému se všichni svěřují, protože přece vždycky dokáže poradit.
Takové role mohou být příjemné. Dávají nám pocit užitečnosti a někdy i určitou prestiž. Problém začíná ve chvíli, kdy v nich nemáme možnost nebýt. Ostatní si zvyknou, že všechno zvládáš, a přestanou se ptát, jestli na to máš právě dnes energii. Pomoc se postupně změní v automatické očekávání.
Zkus si všimnout, zda můžeš u konkrétních lidí otevřeně říct, že jsi unavená, nemáš čas nebo nevíš, co poradit. Pokud máš pocit, že by takové přiznání vztah narušilo, možná právě tady leží část problému.
Jak z náročných rozhovorů neodcházet úplně vyčerpaná
Nejdřív má smysl zjistit, co ti skutečně vadí. Někoho vyčerpávají dlouhé telefonáty, jiného neustálé stížnosti a dalšího skutečnost, že se bojí vyslovit nesouhlas. Podle toho můžeš upravit vlastní komunikaci. Pokud víš, že kamarádka dokáže telefonovat dvě hodiny, řekni na začátku, že máš dvacet minut. Pokud se kolegyně opakovaně vrací ke stejnému problému, zeptej se, co by jí konkrétně pomohlo. A pokud se od tebe očekává pomoc, na kterou nemáš kapacitu, můžeš odmítnout bez dlouhého vysvětlování.
Není nutné automaticky ukončovat vztahy s každým, kdo nás někdy unaví. Lidé procházejí různými obdobími a blízkost někdy znamená unést i nepříjemný rozhovor. Rozdíl je v tom, zda jde o přirozené střídání vzájemné podpory, nebo o trvalé uspořádání, ve kterém jeden člověk především potřebuje a druhý především poskytuje.
Až příště uvidíš na displeji ono známé jméno, možná se nevyplatí ptát, proč tě ten člověk tolik vyčerpává. Užitečnější může být zjistit, co v těch rozhovorech pravidelně děláš ty a zda to všechno opravdu musíš.
MOHLO BY SE TI TAKÉ LÍBIT
Další články o psychologii, vztazích a pracovním životě najdeš na Poudrée.
Zdroje: Child Development – Co-Rumination in the Friendships of Girls and Boys [1], Journal of Occupational Health Psychology – Emotional labor and employee well-being: A quantitative review [2].
