Potřeba vysvětlovat se nevzniká ze slabosti. Většinou vyrůstá ze slušnosti. Z touhy, aby bylo jasno, aby druzí rozuměli, aby nikdo nebyl zbytečně zraněný nebo zmatený. Jenže někdy se z ní stane zvyk. Automatická reakce na každé „proč“. Na každé pozvednuté obočí. Na každou otázku, která vlastně není otázkou, ale kontrolou.
Vysvětlujeme své tempo, své hranice, své změny. Vysvětlujeme, proč něco nechceme. Proč to cítíme jinak. Proč jsme se rozhodly zrovna takhle. A často si ani nevšimneme, že tím postupně předáváme odpovědnost za svůj život někomu jinému. Jako by náš klid musel projít schválením.
Zlom většinou nepřijde dramaticky. Spíš nenápadně. Jednoho dne odpovíš kratší větou. Jindy se usměješ a téma změníš. A pak přijde moment, kdy si uvědomíš, že svět se nezhroutil. Že se nic zásadního nestalo. Jen se ti ulevilo.
Ten klid, který se objeví, není chladný ani arogantní. Je to klid člověka, který už ví, že ne každá otázka si zaslouží odpověď. A že ne každé ticho je nepříjemné. Někdy je to jen prostor, kde se konečně přestaneš zmenšovat.
Přestat vysvětlovat neznamená zavřít se před světem. Znamená to otevřít se sobě. A dovolit si existovat i bez neustálého komentáře.
