Zklamání není hlasité. Někdy prostě jen sedí v koutě a šeptá: „Mělas čekat míň.“ Ale ne – problém není v tom, že jste doufala. Problém je v tom, že vám nikdo neřekl, co s tím pocitem teď.
Psycholožka Meg Arroll říká, že zklamání často vyvolá stejné emoční reakce jako ztráta – protože jím ve skutečnosti je. Ztráta očekávání, představ, iluzí. Proto bolí. Proto v nás zůstává.
Co se děje v těle a hlavě, když jsme zklamané?
Neurologicky řečeno, zklamání aktivuje oblasti v mozku spojené s fyzickou bolestí – například přední cingulární kortex. To vysvětluje, proč nám „zlomené srdce“ opravdu může fyzicky ublížit. A stejně jako u jiných ran, i tady platí: potlačování nepomáhá, jen prodlužuje zotavení.
5 kroků, jak se zklamáním pracovat bez ztráty důstojnosti
Pojmenujte to
Říct si „Jsem zklamaná“ není slabost. Je to první krok k uzdravení. Emoce, které mají jméno, nás přestávají ovládat.
Rozlišujte mezi faktem a domněnkou
Zklamání často zveličí naši vlastní hodnotu: „Nejsem dost dobrá.“ Místo toho si položte otázku: Co je pravda? Co si jen myslím?
Vypište se z toho
Vedení deníku nebo „dopisu bez odeslání“ může pomoci dostat emoce ven. Klidně buďte vzteklá, zraněná, nespravedlivá – papír unese všechno.
Změňte směr, ne hodnotu cíle
Možná jste nedostali tu práci. Ale možná to nebyla jediná cesta, jak dělat, co milujete. Zklamání nás může nenápadně přesměrovat lépe, než bychom samy zvládly.
Dovolte si regeneraci
Nemusíte hned „najít lekci“. Můžete jen chvíli být. Zklamání je daň za odvahu doufat. A ta si zaslouží uznání, ne výčitky.
A co když se zklamání opakuje?
Pokud máte pocit, že vás zklamání pronásleduje, může být čas podívat se na vzorce. Než si začnete vyčítat naivitu, uvědomte si: citlivost není slabost. Možná jste jen duše, která očekává světlo i tam, kde jiní vidí tmu. A v tom je vaše síla – ne slabina.
Použité zdroje: RedOnline, Psychology Today, Greater Good, Head Space