Existují věci, které opravdu tvoří naši povahu. Někdo je méně společenský, jiný potřebuje víc času o samotě, někdo mluví nahlas a jiný potřebuje dvě hodiny, než vůbec pojmenuje, co cítí. Partnerství nemá být převýchovný tábor, ve kterém jednoho člověka předěláš podle vlastního návodu. Jenže mezi „tohle jsem já“ a „nechci nést odpovědnost za to, co dělám“ je poměrně zásadní rozdíl.
Když ti někdo řekne, že chodí pozdě, protože „je prostě chaotik“, možná tím popisuje skutečný rys. Pokud ale ví, že tě pravidelné hodinové čekání štve, a nikdy neudělá ani malý pokus něco změnit, už nejde jen o osobnost. Jde o to, jak moc bere vážně dopad svého chování na druhého člověka.
Gottman Institute při práci s partnerskými konflikty popisuje defensivitu právě jako způsob, jak se vyhnout odpovědnosti a přesunout problém jinam. Jako užitečný protipól doporučuje přijmout svůj díl odpovědnosti, i když není celý problém „tvůj“.
Nemusíš měnit charakter. Ale můžeš měnit chování
Můžeš být introvert a přesto partnerovi napsat, že dnes potřebuješ večer sama, místo toho, abys na šest hodin zmizela. Můžeš být impulzivní a přesto se naučit, že některé věty je lepší nevystřelit v prvních deseti sekundách hádky. Můžeš být zapomnětlivá a nastavit si připomínku, pokud víš, že druhého člověka opakovaně zraňuje, když zapomeneš na něco důležitého.
Osobnost vysvětluje hodně. Není to ale univerzální imunita. A vlastně je docela zajímavé, jak selektivně frázi „já jsem prostě takový“ používáme. Málokdo ji vytáhne v situaci, kdy jeho chování komplikuje život šéfovi, klientovi nebo člověku, kterého chce zaujmout. Tam najednou umíme přijet včas, odpovědět slušně a hlídat tón. Doma se někdy charakter začne chovat mnohem svobodněji.
Nejhorší není chyba. Nejhorší je pocit, že o ní už nesmíš mluvit
Ve vztahu je obrovský rozdíl mezi: „Vím, že mám tendenci se stáhnout, když jsem naštvaný. Zkusím ti příště alespoň říct, že potřebuju chvíli.“ a: „Já už jsem takový, tak si zvykej.“ První věta říká: znám svou slabinu a počítám s tebou. Druhá říká: znám svou slabinu a počítej s ní ty.
Gottmanův výzkumný rámec opakovaně pracuje s tím, že přijetí odpovědnosti snižuje defensivitu a umožňuje řešit samotný problém místo toho, aby se pár zasekl u hledání viníka.
A stejně tak není fér požadovat změnu úplně všeho
Druhá strana téhle mince je důležitá. Pokud ti vadí, že partner potřebuje víc samoty než ty, že je méně spontánní nebo že má úplně jiný způsob trávení volného času, nemusí to být „vada“, kterou má povinnost opravit.
Ne všechno, co se nám na druhém člověku nelíbí, je špatné chování. Někdy je to prostě rozdíl. Otázka tedy možná není: „Může se změnit?“ Spíš: „Je ochotný něco dělat s věcmi, které mi opakovaně ubližují?“
Protože „já jsem prostě takový“ může být velmi poctivá věta. Jen nesmí být poslední větou každého rozhovoru.
MOHLO BY SE TI TAKÉ LÍBIT
Další články o vztazích, komunikaci a věcech, které se ve dvou někdy říkají až příliš snadno, najdeš na Poudrée.
Zdroje: The Gottman Institute – The Four Horsemen: Defensiveness [1], The Gottman Institute – Accepting Responsibility [2], The Gottman Institute – Why We Need to Stop Playing the Blame Game [3].
