Ne proto, že by byla objektivní. Ale protože v sobě nese náboj ponížení, zlehčování a náznak toho, že tvé emoce nepatří do prostoru, který sdílíš s rodinou. A přitom citlivost není slabost ani problém. Je to schopnost cítit. A cítit silně. Jenže když vyrůstáš v prostředí, kde se citlivost považuje za chybu, naučíš se ji skrývat — až zapomeneš, že to není tvoje vina.
Rodina často reaguje na tvoje emoce podle toho, jak zachází se svými
Když ti někdo řekne, že jsi „přecitlivělá“, není to popis. Je to projekce. Lidé, kteří se neumí dotýkat vlastních emocí, často neumí pracovat ani s těmi tvými. Tvůj smutek je jim nepříjemný. Tvůj vztek je pro ně ohrožující. Tvoje ticho je mate. A tak místo toho, aby se zeptali, co se děje, raději nálepkují.
Je jednodušší říct ti, že jsi přecitlivělá, než si připustit, že oni nedokážou zvládnout citlivost. Je jednodušší odmítnout tvůj prožitek, než přiznat, že u nich doma nebylo místo pro emoce. A to s tebou nemá nic společného.
Citlivost není problém — problém je prostředí, které ji neumí přijmout
Žena, která cítí intenzivně, není slabá. Je vnímavá. Vidí víc, slyší víc, prožívá víc. A dokáže díky tomu být empatičtější, hlubší, intuitivnější. Jenže v některých rodinách se intenzita zaměňuje za přehánění. A tak se stane, že začneš zpochybňovat sama sebe: „Možná je fakt něco špatně. Možná reaguju moc.“
Ale citlivost neznamená přehnanost. Znamená přesnost. Znamená, že si všimneš věcí, které ostatní přechází. Znamená, že ti záleží. A jediný důvod, proč tě někdo označí jako přecitlivělou, je ten, že tvoje prožívání se nevejde do jeho komfortní zóny.
ČTĚTE TAKÉ: Proč některé ženy působí klidně, i když se jim hroutí svět: skrytý mechanismus ženské resilience
Když přijmeš nálepku, ztratíš kus sebe
Nejnebezpečnější na té větě není to, že byla řečena. Ale to, co udělá v tobě. Když ji slyšíš dost často, začne se ti nenápadně zařezávat pod kůži. Začneš se druhý den ptát: „Neměla jsem mlčet? Neměla jsem být silnější? Neměla jsem být méně… já?“
A tak se začneš zmenšovat. Ztišovat. Osekávat svoje reakce, aby nepůsobily „moc“. Jenže to není adaptace — to je sebeopouštění.
Citlivost, kterou ti někdo vyčítá, je často to nejkrásnější, co máš. A když ji potlačíš, začneš ztrácet barvy, které tě dělají jedinečnou.
Jak se vrátit k sobě, když ti někdo opakovaně říká, že jsi přecitlivělá
V první řadě je důležité si uvědomit, že tvoje emoce nejsou problém, který je třeba zmenšit. Jsou signálem. A to, že je někdo jiný nevidí, neznamená, že nejsou opravdové.
Někdy je potřeba se nadechnout a říct: „Moje emoce jsou platné. A já je nemusím vysvětlovat ani omlouvat.“ Možná se setkáš s nepochopením, možná s tichým nesouhlasem. Ale to nevadí. Nejde o to, aby tě pochopili všichni. Jde o to, aby sis ty dovolila věřit sobě.
A když to nejde říct nahlas, stačí to říct uvnitř. V duchu. Sama sobě. Říká se tomu vnitřní hranice. A někdy je to pevnější než kterákoliv vnější.
ČTĚTE TAKÉ: Jak na sebe být hodnější: jemné změny, které ženám zvedají energii i sebevědomí
Nejsi přecitlivělá — jsi citlivá v necitlivém prostředí
Možná jsi roky slyšela větu, která z tebe dělala problém. Ale problém nejsi ty. Problém je vztahový vzorec, kde se emoce shazují místo toho, aby se uznaly.
A když tu větu slyšíš z rodiny, bolí to víc. Ale i to jde změnit. Ne tak, že se přestaneš cítit. Ale tak, že se přestaneš omlouvat. A jednoho dne zjistíš, že tvoje citlivost je tvoje síla — ne nálepka, která tě má zmenšit.
💬 FAQ: ženy se často ptají
„A co když to slyším od vlastní mámy?“
To bývá nejtěžší. Ale její věta často vychází z toho, že ji samotnou nikdo nebral vážně.
„Jak poznám, že nejsem opravdu přecitlivělá?“
Citlivost neznamená přehnanost. Znamená, že reaguješ na podněty, které cítíš. Ne na ty, které si někdo přeje.
„Mám na to reagovat?“
Nemusíš. Stačí vědět, že to není pravda. Někdy je ticho největší forma odporu.
Dovol si dnes reagovat tak, jak to opravdu cítíš. Bez autocenzury. Bez obav z nálepky. A všímej si, jak osvobozující to je.