A někdy proto, že na hřiště přijde muž, který má 193 centimetrů, tvář egyptského faraona a klid člověka, který by zvládl poslední penaltu, rodinnou oslavu i otázku „a kdy už budete mít děti?“ bez jediného cuknutí v obočí.
Jmenuje se Hossam Abdelmaguid. A pokud ti to jméno nic neříká, vůbec nevadí. Tohle není článek pro ženy, které si před spaním čtou soupisky Zamaleku. Tohle je článek pro všechny, které občas potřebují připomenout, že fotbal není jen o taktice, ofsajdu a mužích křičících na televizi.
Někdy je fotbal i o momentu, kdy se na obrazovce objeví chlap, u kterého si řekneš: Aha. Tak kvůli tomuhle se na to možná díváme.
Nejde jen o vzhled. Ale ano, těch 193 centimetrů registrujeme
Začněme férově. Ano, je vysoký. Opravdu vysoký. Hossam Abdelmaguid má podle hráčských profilů 193 centimetrů, což je přesně ta výška, kdy už člověk nepůsobí jen „vyšší“, ale spíš jako samostatná bezpečnostní konstrukce.
A pro jistotu: jestli někdo pořád nosí v hlavě nějakou línou představu, že egyptští fotbalisté jsou automaticky drobní, rychlí a z kategorie „já jsem malej ale šikovnej“, tady ji může rovnou odložit vedle dalších zastaralých stereotypů.
Tenhle muž není z Hobitína.
Tenhle muž vypadá, že kdyby se v kuchyni zasekla sklenice na horní poličce, neřekne „přines židli“. Prostě natáhne ruku. A pravděpodobně u toho neztratí ani ten klidný výraz, kvůli kterému se z obyčejného penaltového rozstřelu najednou stává vztahová fantazie.
Protože výška sama o sobě nestačí. Vysokých mužů je dost. Někteří při prvním menším stresu působí jako věž, které někdo vytáhl základní šroub. Tady je to jiné. Tady je pointa klid.
Poslední penalta není jen kop. Je to charakterový test
Egypt hrál s Austrálií vyřazovací zápas. Po remíze 1:1 přišly penalty. A penalty nejsou normální fotbal. Penalty jsou malý psychologický horor v kopačkách. Stadion dýchá jinak. Lidé před obrazovkami přestanou žvýkat. Hráč jde sám. Nikdo mu nepomůže. Nikdo to za něj neukecá.
A Hossam Abdelmaguid proměnil tu rozhodující.
To je přesně ten typ situace, který mění obyčejný hráčský profil v ženský archetyp. Protože nejde jen o to, že kopl míč do branky. Jde o to, že v momentu, kdy se dá velmi snadno rozsypat, působil jako někdo, kdo si v hlavě uklidil.
A to je přitažlivé.
Ne teatrálně. Ne prvoplánově. Ne tím typem „podívejte se na mě“. Spíš takovým tím nebezpečně tichým způsobem, kdy muž nemusí zvyšovat hlas, protože jeho energie už dávno sedí u stolu a nikam neutíká.
Existuje totiž speciální typ mužské přitažlivosti, která nezačíná úsměvem ani svaly. Začíná tím, že se někdo nerozsype, když jde do tuhého.
Faraon klidu je lepší než král dramatu
Vztahově řečeno, my jsme si dlouho pletly chemii s chaosem. Motýli v břiše, neklid, čekání na zprávu, tři tečky, zmizení, návrat, záhada, zase zmizení. A pak se jednoho dne podíváš na chlapa, který promění poslední penaltu bez toho, aby z něj lítalo ego na všechny strany, a najednou ti dojde, že možná existuje i jiný typ vzrušení.
Klid. Ten hluboký, mužský, nedramatický klid, který neříká „já jsem největší“. Spíš říká: „Vím, co mám dělat.“ A přesně proto funguje obraz tohoto egyptského faraona. Ne jako levná exotika. Spíš jako symbol něčeho pevného, starého, vzpřímeného a skoro až kamenně soustředěného. Muž, který nepůsobí jako vítr. Působí jako sloup - ten, o který si můžeš opřít.
Kdykoliv.
Pokud si chceš Hossama Abdelmaguida prohlédnout naživo, překvap svou polovičku požadavkem sledovat dnes v 18. hodin zápas Argentiny a Egypta. On bude možná sledovat Messiho a ty tohoto egyptského obra...
Foto IMAGO via Vše o sportu
