Dřív jsi o většině věcí nemusela veřejně rozhodnout vůbec nic
Existovala spousta událostí, o kterých ses dozvěděla, možná o nich chvíli přemýšlela a potom pokračovala ve vlastním životě. Nikdo po tobě nechtěl stanovisko k rozvodu dvou lidí, které neznáš, k hádce na druhém konci světa ani k tomu, zda neznámá žena měla na svatbu své sestřenice správné šaty.
Sociální sítě tuto hranici změnily. Každý příspěvek má prostor pro reakci. Srdíčko, sdílení, komentář, duet, repost. Platforma je postavená tak, aby z pasivního diváka dělala účastníka.
A protože kolem sebe současně vidíme postoje ostatních, může velmi rychle vzniknout pocit, že mlčení samo je postoj.
Názor je dnes i součást veřejné identity
Výzkum komunikace na sociálních sítích se dlouhodobě zabývá tím, jak naše ochota něco veřejně říct souvisí s vnímaným názorem okolí, strachem z negativního hodnocení a tím, jak chceme před ostatními působit.
Není to jednoduchý model „internet nás nutí mluvit“. Lidé se naopak často autocenzurují, když mají pocit, že jejich názor nebude přijatý. Zároveň ale veřejné vyjadřování funguje jako forma sebeprezentace: tím, co lajkujeme, odsoudíme nebo podpoříme, ukazujeme ostatním, kdo jsme. Problém začíná ve chvíli, kdy máme pocit, že identita vyžaduje odpověď na každou otázku.
„Nevím“ začalo působit podezřele
Přitom existují témata, na která rozumný člověk nemůže mít okamžitě informovaný názor.
Někdy chybí fakta. Někdy vidíme patnáctisekundové video bez kontextu. Někdy jde o odbornou otázku, jejíž pochopení by vyžadovalo víc než tři příspěvky. A někdy nás téma prostě dost nezajímá na to, abychom mu věnovaly hodinu života.
Přesto může být věta „nevím dost na to, abych to hodnotila“ na internetu téměř radikální. Neobsahuje totiž ani správnou míru rozhořčení, ani emoji, ani okamžitě sdílitelný verdikt. Obsahuje jen mezeru.
Čím rychlejší reakce, tím méně prostoru pro změnu
Jakmile něco veřejně napíšeš, názor už není jen myšlenka. Stává se součástí tvé veřejné pozice.
Výzkum ukazuje, že samotné veřejné vyjadřování může za určitých okolností posilovat už existující postoj. Dává to intuitivně smysl: čím víc jsme něco obhajovaly před ostatními, tím nepříjemnější může být později připustit, že jsme dostaly nové informace a změnily názor.
Internet přitom odměňuje rychlost. Výrok za třicet sekund je mnohem použitelnější než člověk, který se dva dny rozmýšlí a nakonec řekne: „Je to složitější, než jsem si myslela.“
Nemusíš být porota u každého procesu
Zkus si někdy před komentářem položit tři obyčejné otázky. Vím o tom dost?Týká se mě to nějak?Přidám do téhle debaty něco, co tam ještě není? Pokud je odpověď třikrát ne, nic strašného se nestane, když telefon položíš.
Nemusíš soudit každou hádku. Nemusíš znát správné řešení každého společenského problému. Nemusíš během jednoho odpoledne získat odbornou kvalifikaci v geopolitice, psychologii dětí a dermatologii jen proto, že algoritmus servíruje témata v tomto pořadí.
Mít názor není povinnost
Samozřejmě jsou chvíle, kdy je důležité promluvit. Kdy se téma týká našich práv, hodnot nebo lidí kolem nás. Kdy máme informace a chceme se do debaty zapojit.
Ale hodnota našeho hlasu se nezvyšuje tím, že ho používáme nepřetržitě. Možná bychom si proto mohly vrátit jednu velmi užitečnou větu: „Nevím. Ještě jsem si na to neudělala názor.“ Není to prázdno. Je to místo, kde se názor teprve může stát opravdu naším.
MOHLO BY SE TI TAKÉ LÍBIT
Další články o psychologii internetu, digitálním životě a věcech, které s námi obrazovky dělají nenápadněji, než bychom chtěly, najdeš na Poudrée.
Zdroje: Technology in Society – Platform affordances and spiral of silence: How perceived differences between Facebook and Twitter influence opinion expression online [1], Telematics and Informatics – SNS users' opinion expression: Focusing on suppression effect in spiral of silence [2], Journal of Media Psychology – When Posting Is Believing: Adaptation and Internalization of Expressed Opinions in Social Network Sites [3]. img ai generatesd
