Emilia Clarke se narodila 23. října 1986 a čtyřicáté narozeniny zastihují herečku v úplně jiné životní etapě, než v jaké ji poznal svět. Když v roce 2011 dokončila první řadu Hry o trůny, bylo jí čtyřiadvacet. Seriál se teprve rozjížděl, její tvář začínala být všude a ona sama později popsala, že za kulisami prožívala období, o kterém téměř nikdo nevěděl.
V únoru 2011 při cvičení v londýnském gymu přišla prudká bolest hlavy, nevolnost a rychlé zhoršení stavu. V nemocnici lékaři zjistili subarachnoidální krvácení způsobené prasklým aneuryzmatem. Clarke podstoupila urgentní zákrok. Po něm se u ní objevila afázie: na čas nedokázala vybavit ani vlastní jméno. Pro člověka, jehož práce stojí na textu, paměti a řeči, to byl děsivý zásah do samotné představy, kdo je.
Do práce se vrátila dřív, než se cítila v bezpečí
Po měsíci v nemocnici se její řeč postupně obnovila a Clarke se vrátila k natáčení druhé série. Zpětně popsala bolest, vyčerpání, panické stavy i strach, že další krvácení přijde uprostřed práce. Přesto tehdy veřejnost nic netušila. Na obrazovce stála Daenerys před armádami a draky; mimo kameru její představitelka kontrolovala vlastní tělo a přemýšlela, jestli zvládne další scénu.
Lékaři zároveň sledovali druhé aneuryzma. V roce 2013 se zvětšilo a Clarke šla na plánovaný zákrok. Ten ale neproběhl podle očekávání, došlo k masivnímu krvácení a následovala otevřená operace lebky. Sama později napsala, že druhé zotavování bylo ještě těžší než první. Nejen fyzicky. Přidala se úzkost, panické ataky a nejistota, co její mozek ještě zvládne.
Proč o tom začala mluvit až později
Dlouhé roky svůj zdravotní příběh držela mimo veřejnost. V roce 2019 ho popsala v osobním eseji pro The New Yorker. Nebyla to zpověď ve stylu „podívejte, co jsem překonala“. Naopak hodně prostoru věnovala tomu, jak opuštěně se člověk po poškození mozku může cítit, když akutní léčba skončí, ale běžný život se ještě nevrátil.
Právě z této zkušenosti vznikla organizace SameYou, kterou Clarke spoluzaložila se svou matkou. Zaměřuje se na podporu lidí po poškození mozku a cévní mozkové příhodě, zejména v období zotavování, které často pokračuje dlouho po propuštění z nemocnice.
Čtyřicítka bez povinného „silná žena“
Na jejím příběhu je snadné postavit známou frázi o síle. Jenže mnohem zajímavější je něco jiného: Clarke sama popsala strach, zoufalství, pocit ztráty sebe sama i chvíle, kdy si nebyla jistá, zda chce pokračovat. Přežití nemusí vypadat elegantně a návrat do života nemusí být lineární.
Když dnes slaví čtyřicet, není podstatné, že se znovu stala úspěšnou herečkou. Podstatnější je, že její zkušenost pomohla mluvit o části nemoci, která bývá neviditelná: člověk může vypadat „zase normálně“, chodit do práce, usmívat se na premiéře — a přitom pořád skládat svůj život dohromady.
Text má informativní charakter a nenahrazuje lékařské vyšetření. Náhlá extrémně silná bolest hlavy, porucha řeči, slabost, ztráta vědomí nebo jiné náhle vzniklé neurologické potíže vyžadují akutní lékařskou pomoc.
MOHLO BY SE TI TAKÉ LÍBIT
Další články o zdraví, ženských příbězích a osobnostech najdeš na Poudrée.
Zdroje: The New Yorker – Emilia Clarke: A Battle for My Life [1], SameYou – Emilia’s story / For The Throne key information [2], SameYou – official website [3].
