Dnes je Mezinárodní den znakových jazyků. Pro rok 2026 ho OSN vede pod tématem „Declaring Deaf People’s Human Rights“ a připomíná, že přístup k národním znakovým jazykům není milý bonus nebo technická pomůcka, ale součást jazykových a lidských práv neslyšících lidí. Rok 2026 navíc připomíná 75 let od vzniku World Federation of the Deaf a 20 let od přijetí Úmluvy OSN o právech osob se zdravotním postižením.
A právě dnešek je docela dobrá příležitost opravit několik věcí, které si slyšící svět často představuje špatně.
Ne, znakové jazyky nejsou univerzální
Britský znakový jazyk není americký znakový jazyk. Český znakový jazyk není slovenský znakový jazyk jen proto, že si čeština a slovenština rozumějí docela dobře.
World Federation of the Deaf výslovně upozorňuje, že jednotlivé znakové jazyky vznikaly podobně jako jazyky mluvené: v různých komunitách a historických podmínkách, a proto mají vlastní slovní zásobu, strukturu i kulturní kontext.
Takže představa jednoho globálního systému znaků je asi podobně přesná jako očekávání, že se v Portugalsku domluvíš česky, protože oba jazyky používají hlas.
Český znakový jazyk je skutečný jazyk se svou gramatikou
A není to jen společenské tvrzení. Český zákon přímo definuje český znakový jazyk jako přirozený a plnohodnotný komunikační systém se svébytnou lexikální a gramatickou strukturou. Tvoří ho nejen tvary a pohyby rukou, ale také mimika, pozice hlavy a horní části těla.
Právě mimika je dobrý příklad něčeho, co slyšící člověk může chybně interpretovat jako „řeč těla“. Jenže ve znakovém jazyce mohou některé neverbálně působící prvky plnit přímo jazykovou a gramatickou funkci. Nejsou tedy dekorací k tomu, co dělají ruce. Jsou součástí jazyka.
A znakovaná čeština není totéž
Tohle je další důležitý rozdíl. Český znakový jazyk má vlastní gramatiku. Znakovaná čeština naopak využívá znaky, ale zachovává gramatickou strukturu mluvené češtiny. Česká legislativa tyto systémy rozlišuje a Česká komora tlumočníků znakového jazyka na stejný rozdíl upozorňuje také.
Pro člověka, který do tématu nikdy neviděl, to může znít jako drobný terminologický detail. Pro člověka, jehož jazyk právě popisuješ, to drobný detail není.
Jazyk totiž není jen způsob, jak něco objednat v restauraci
Je to také kultura, humor, vztahy, vzdělávání a možnost být ve společnosti přítomný bez toho, aby sis pokaždé musel vyjednávat přístup k informacím.
World Federation of the Deaf odhaduje, že do komunit používajících znakové jazyky patří více než 70 milionů neslyšících lidí po celém světě. Zároveň zdůrazňuje význam raného a celoživotního přístupu k národnímu znakovému jazyku pro vzdělávání, identitu a společenské zapojení.
Možná tedy dnešní den nepotřebuje efektní gesto. Stačí si zapamatovat jednu věc. Znakový jazyk není náhradní verze mluveného jazyka pro člověka, který neslyší.
Je to jazyk.
MOHLO BY SE TI TAKÉ LÍBIT
Další články o lidech, společnosti a věcech, které stojí za to poznat trochu lépe, najdeš na Poudrée.
Zdroje: United Nations – International Day of Sign Languages [1], World Federation of the Deaf – Deafness and Sign Language [2], World Federation of the Deaf – Frequently Asked Questions [3], Zákony pro lidi – Zákon č. 155/1998 Sb., o komunikačních systémech neslyšících a hluchoslepých osob [4], Česká komora tlumočníků znakového jazyka – Terminologie [5].
