V hlavě se rozjede klasický film: Bude pít? Co když se něco stane? Co když se neozve? Co když… Dobrá zpráva je, že hranice se dají nastavit tak, aby dávaly smysl oběma stranám. Bez výslechů, bez zákazů a bez pocitu, že si navzájem lžete.
Nezačínejte zákazem. Začněte dohodou
Zákaz většinou znamená jedině odpor, tajnosti a horší komunikaci.
Mnohem lépe funguje jednoduchá věta: „Potřebuju vědět pár věcí, abych byla v klidu. Pojďme se domluvit.“ Teenager totiž nechce slyšet kázání, ale chce být brán vážně
A přesně tady se láme rozdíl mezi kontrolou a důvěrou.
Co má smysl si říct dopředu (a klidně si to napsat)
Pro váš klid obvykle stačí znát pár jasných bodů:
Kde budeš? (ne „s kým vším“, ale kde – adresa, byt, chata)
S kým tam jdeš? (aspoň základní přehled, ne seznam)
Jak se dostaneš domů? (pěšky, MHD, taxi, odvoz – plán B je plus)
Kdy se ozveš? (krátká zpráva typu „jsem OK“ úplně stačí)
Tohle nejsou zákazy To jsou bezpečnostní pojistky. Má to ale takový drobný háček, který každý rodič teenagera moc dobře zná...
Jak se ptát, aby z toho nebyl výslech
Malý praktický návod, aby se vám teenager nezavřel ještě dřív, než dopovíte první otázku
U většiny teenagerů nevyvolává odpor samotná otázka, ale způsob, jakým je položená. Jakmile rozhovor začne znít jako křížový výslech, odpovědi se rychle smrsknou na „nevím“, „uvidím“ a „řešíš to moc“.
Pomáhá si proto dopředu říct jednu důležitou věc: nejde o to získat všechny informace. Jde o to získat něco, co vám dává smysl a přinese klid.
Zásadní je i to, jak rozhovor otevřete. Vysvětlete, proč je pro vás důležité některé věci vědět. Teenager potřebuje slyšet – a hlavně pochopit – že nejde o kontrolu ani o nedůvěru, ale o váš vnitřní klid, který do velké míry závisí na tom, co vám dokáže sdělit.
Můžete zkusit třeba formulaci:
„Nechci tě vyslýchat ani celý večer kontrolovat. Jen potřebuju pár věcí vědět, abych nemusela celý večer panikařit a přehrávat si v hlavě katastrofické scénáře. Opravdu mi to hodně pomůže.“
Jak postupovat při získávání konkrétních informací:
„Kde budeš?“
neptejte se „Kde přesně? Jaká adresa? U koho?“
Ale spíš: „Kde zhruba budete. Je to byt, dům, chata?“
Při této otázce vám nejde o přesnou adresu. Jde spíš o geolokační rámec, ve kterém se dokážete zorientovat, když by bylo potřeba.
„S kým tam jdeš?“
Tahle otázka často vyvolává největší odpor, protože zní jako začátek seznamu, který se z něcho chystáte tahat jako z chlupaté deky.
Zkuste ji otočit: „Jdeš tam s někým, koho znám, nebo je to spíš parta lidí z různých míst?“
Cílem není znát všechna jména a rodokmen všech účastníků. Cílem je vědět, jestli tam bude někdo blízký, nebo jestli je teenager úplně „sám za sebe“.
„Jak se dostaneš domů?“
Místo: „A kdo tě odveze? A kdy?“
Zkuste: „Jaký máš plán na cestu domů – a máš i záložní variantu, kdyby ten první nevyšel?“
Tím dáváte najevo dvě věci - že počítáte s realitou - od počátku důvěřujete tomu, že nějaký plán má, a že mít plán B není selhání, ale normální věc
„Kdy se ozveš?“
Tohle bývá často vnímáno jako kontrola.
Zkuste to zjemnit takto: „Stačí mi krátká zpráva, že jsi v pořádku. Nemusíme si psát celý večer.“
Tím snižujete tlak, dáváte jasnou hranici a zároveň říkáte: „Nechci tě hlídat. Chci být klidná.“
Alkohol: téma, které nemá smysl obcházet
Předstírat, že alkohol neexistuje, je zbytečné. Stejně tak moralizovat. Mnohem funkčnější je říct, co vám dělá starost, než to, co se nesmí. Například: „Nechci, abys byl/a v situaci, kterou nezvládneš. Když se něco zvrtne, chci o tom vědět.“
Důležitý vzkaz, kterým si potomek musí být jistý je, že zavolat domů není průšvih. Je to řešení, na které se vždy může spolehnout.
Dohodněte se na jedné věci, která je nepřekročitelná
Nemusí jich být deset. Stačí jedna jasná hranice, třeba:
neřídit / nesedat do auta s někým, kdo pil
neodjíždět s někým, koho neznáš
ozvat se, pokud měníš místo
Když je pevných hranic málo jsou srozumitelné a mají větší šanci, že budou dodržené.
Důvěra není slepá. Ale je slyšitelná
Teenager nepotřebuje slyšet: „Já ti nevěřím.“ Ale potřebuje slyšet: „Věřím ti. A když se něco pokazí, pořád jsem tady.“
To je věta, která uklidní, nezavírá dveře a dává prostor říct pravdu.
A co když to stejně neklapne?
Pak je důležité nezačít větou „já jsem to říkala“. První reakce rozhoduje o tom, jestli se příště svěří – nebo už ne. Silvestr je jen jeden večer. Důvěra mezi vámi je dlouhodobá věc.
Malé připomenutí na závěr: Hranice nejsou o kontrole. Jsou o tom, aby jse se oba cítili komfortně. Aby váš teenager cítil svobodu a vy nemuseli celou noc sedět s telefonem v ruce.
Když jsou jasné, férové a domluvené dopředu, může být silvestrovská noc klidnější pro obě strany.
