Herecká kariéra Maggie Gyllenhaal nebyla neúspěšná kariéra, ze které by bylo potřeba utéct. Právě naopak. Secretary jí přinesla výrazné uznání, za Crazy Heart získala nominaci na Oscara a za seriál The Honorable Woman Zlatý glóbus. V The Deuce navíc nebyla jen před kamerou; působila i jako producentka.
A právě proto je její přechod k režii výmluvnější než klasický příběh „nikdo mi nedal šanci, tak jsem si ji vytvořila“. Šance měla. Jen postupně zjistila, že chce mít vliv i na to, co se vypráví, jak se to vypráví a kdo drží kameru.
První film a rovnou téma, které se ženám obvykle uhlazuje
Pro svůj režijní debut si vybrala román Eleny Ferrante The Lost Daughter. Příběh ženy, která se vrací k vlastním rozporuplným vzpomínkám na mateřství, není materiál, který by se snadno prodával jako uklidňující film o ženské síle.
Právě to na něm bylo podstatné. Film nechává ženu být sobeckou, milující, unavenou, toužící, provinilou i těžko čitelnou zároveň. Bez povinnosti na konci vysvětlit, že ve skutečnosti je všechno v pořádku.
Gyllenhaal film nejen režírovala, ale také napsala scénář. V Benátkách za něj v roce 2021 získala cenu za nejlepší scénář a následovala nominace na Oscara za adaptovaný scénář. Debut tedy nebyl malý experiment bokem. Byl to velmi hlasitý vstup do nové profese.
Změna kariéry neznamená zahodit tu předchozí
Na jejím příběhu je příjemné i to, že nemusíme předstírat dramatický řez. Neprobudila se jednoho dne a nezjistila, že herectví bylo omyl.
Naopak. Všechno, co strávila roky učením před kamerou – rytmus scény, práce s hercem, schopnost číst postavu i mocenské vztahy na place – si vzala s sebou.
To je možná jedna z nejpraktičtějších věcí na kariérní změně po čtyřicítce. Nemusíš začínat z nuly. Začínáš z místa, kam jsi se dostala.
The Bride! ukázala, že druhý krok může být mnohem větší
Její druhý režijní film The Bride!, uvedený v roce 2026, už nebyl komorní debut. Gyllenhaal ho napsala, produkovala i režírovala a pracovala s velkým studiovým projektem a obsazením, ve kterém byli Jessie Buckley, Christian Bale, Annette Bening, Penélope Cruz, Peter Sarsgaard i Jake Gyllenhaal.
Důležité přitom není vydávat každý další projekt za vítězství. Vlastní rozhodování znamená i vlastní riziko. Když jdeš z role člověka, kterého někdo obsadil, do role člověka, který vede celý film, získáváš kontrolu – ale zároveň i mnohem větší díl odpovědnosti.
V roce 2026 už v Benátkách nesoutěžila. Předsedala porotě
Pět let poté, co tam za svůj první scénář převzala cenu, se Maggie Gyllenhaal vrátila na benátský festival jako prezidentka hlavní soutěžní poroty. To je docela elegantní kariérní oblouk.
Ne proto, že by dokazoval, že každý obrat musí skončit prestižní funkcí. Spíš proto, že ukazuje, jak rychle se může změnit způsob, jakým tě obor čte, když přestaneš přijímat jen role, které ti přidělí.
Možná nechceš odejít. Možná chceš mít větší slovo
Kariérní nespokojenost se často vypráví příliš jednoduše: buď zůstaň, nebo dej výpověď a otevři keramickou dílnu. Jenže někdy problém není obor. Je to pozice, kterou v něm máš.
Možná nechceš zahodit dvacet let zkušeností. Chceš rozhodovat. Vést projekt. Psát. Učit. Založit vlastní větev práce. Přestat čekat, až někdo usoudí, že už na něco máš.
Maggie Gyllenhaal se nestala režisérkou proto, že by přestala být herečkou. Jen si rozšířila prostor, ve kterém může být autorkou.
A možná je právě tohle užitečnější kariérní otázka než „mám začít úplně znovu?“: co bych dělala jinak, kdybych přestala čekat, až mi někdo tu možnost nabídne?
MOHLO BY SE TI TAKÉ LÍBIT
Další příběhy žen, které si začaly dělat věci po svém, najdeš na Poudrée.
Zdroje: La Biennale di Venezia – Maggie Gyllenhaal President of the Venezia 83 international jury [1], La Biennale di Venezia – The Lost Daughter won three Spirit Awards [2], Academy of Motion Picture Arts and Sciences – The 94th Academy Awards [3], Vanity Fair – Inside Maggie Gyllenhaal’s Radical Directorial Debut, The Lost Daughter [4].








