Ne všechno potřebuje další slova. Některé věci se pohnou až ve chvíli, kdy jim přestaneš dávat hlas. Kdy se mentální hluk utiší a zůstane jen ticho, ve kterém se může objevit něco nového. Ne řešení. Spíš jasnost.
Mluvení má obrovskou sílu, ale i svou hranici. Pokud se z něj stane způsob, jak udržovat věci při životě, může paradoxně bránit změně. Neustálé pojmenovávání někdy nahrazuje skutečný krok. A hlava pak jede na plné obrátky, zatímco realita stojí.
Když o některých věcech přestaneš mluvit, neznamená to, že je potlačuješ. Znamená to, že jim přestáváš bránit. Dáš jim prostor, aby si „sedly“. Aby dozrály. Aby se ukázalo, co z nich má zůstat a co může odejít.
Večerní ticho je na to ideální. Bez publika, bez reakcí, bez nutnosti něco formulovat. Jen být. A možná si všimnout, že některé otázky už nejsou tak naléhavé. Ne proto, že by zmizely, ale proto, že už nepotřebují další slova.
