Gertrude „Trudy“ Ederle se narodila 23. října 1905 v New Yorku do rodiny německých přistěhovalců. Voda byla součástí jejího života od dětství a talent se ukázal brzo. Ještě jako teenagerka sbírala americké i světové rekordy a v roce 1924 odjela na olympijské hry do Paříže, odkud si přivezla zlato ze štafety a dvě individuální bronzové medaile.
Na papíře už tedy nemusela dokazovat vůbec nic. Jenže ve dvacátých letech byla ženská sportovní výkonnost pořád obalená představami o tom, co je pro ženské tělo „vhodné“. Vytrvalostní výkon typu přeplavání Lamanšského průlivu byl perfektní místo, kde se tyhle představy mohly rozbít o realitu.
První pokus skončil ve vodě, ne na pobřeží
Ederle se o průliv pokusila poprvé v roce 1925. Neuspěla. Její trenér ji během plavby nechal vytáhnout z vody, protože měl obavy o její stav. Ona s rozhodnutím nesouhlasila a příští rok se vrátila s jiným trenérem a vlastní představou, jak má pokus vypadat.
6. srpna 1926 vyrazila z francouzského Cap Gris-Nez směrem k Anglii. Neměla neopren, GPS ani podpůrnou technologii, která by dnes působila samozřejmě. Měla plavky upravené tak, aby jí při plavání co nejméně překážely, brýle utěsněné voskem a doprovodnou loď, ze které jí posádka podávala jídlo a sledovala trasu.
Moře jí přidalo kilometry navíc
Lamanšský průliv nemá jen studenou vodu. Má silné proudy, proměnlivé počasí a provoz. Přímá vzdálenost mezi pobřežími proto vůbec neodpovídá tomu, kolik člověk ve skutečnosti uplave. Ederle bojovala s vlnami, proudem i medúzami a kvůli podmínkám urazila podstatně delší trasu než vzdušnou čarou.
Po 14 hodinách a 34 minutách vyšla z vody na anglickém pobřeží. Do té chvíle držel nejlepší čas mužský plavec Enrico Tiraboschi. Ederle jeho výkon překonala téměř o dvě hodiny. V debatě o tom, jestli ženy podobnou zátěž fyzicky zvládnou, najednou nebylo moc co vysvětlovat.
Z plavkyně se stala celebrita
Po návratu do New Yorku ji vítaly davy a město pro ni uspořádalo slavnostní průvod. Média jí dala přezdívku Queen of the Waves a její jméno se objevovalo v reklamách i veřejných vystoupeních. Sláva však měla kratší život než rekord. Profesionální sportovní možnosti pro ženy byly omezené a Ederle navíc celý život bojovala se zhoršujícím se sluchem.
Později učila plavat neslyšící děti. Je to téměř dokonale kruhový konec příběhu: žena, kterou svět chvíli znal jako nejrychlejšího člověka přes průliv, nakonec předávala vodu dál lidem, kteří se museli učit komunikovat se světem trochu jinak.
Rekord padl. To, co znamenal, zůstalo
Časy ve sportu se překonávají. Rekord, který Ederle vytvořila, také nevydržel navždy. Jenže význam jejího výkonu nebyl v jedné číselné hodnotě na stopkách. V době, kdy ještě bylo snadné prohlásit ženské tělo za příliš slabé, křehké nebo nevhodné pro extrémní vytrvalost, udělala něco mnohem účinnějšího než argumentovat. Skočila do vody a doplavala rychleji než všichni před ní.
MOHLO BY SE TI TAKÉ LÍBIT
Další silné ženské příběhy najdeš na Poudrée.
Zdroje: Smithsonian American Women’s History Museum – Discover the Story of Gertrude Ederle [1], Olympedia – Trudy Ederle [2], Smithsonian Magazine – Gertrude Ederle’s goggles [3].
