Neznamená to, že neumíš mluvit. Znamená to, že tvůj mozek má právě na práci něco důležitějšího než stylistickou dokonalost.
Pod tlakem se nezhorší tvoje slovní zásoba. Jen k ní máš horší přístup
Když mluvíš v pohodě s kamarádkou u kávy, nemusíš přemýšlet nad každým slovem. Když ti ale šéf na poradě položí otázku, na kterou jsi nebyla připravená, nebo tě partner uprostřed hádky požádá, abys mu přesně vysvětlila, co ti vadí, situace je jiná.
Část mentální kapacity už spotřebovává samotný stres. Sleduješ reakci druhého člověka, přemýšlíš, co můžeš říct, co raději neříct, jestli nebudeš znít hloupě, přecitlivěle nebo útočně. Na samotné skládání vět najednou zbývá méně prostoru.
Výzkum publikovaný v časopise Psychophysiology skutečně našel souvislost mezi silnější stresovou reakcí při náročném mluveném úkolu a nižší jazykovou komplexitou. Čím výrazněji účastníci reagovali fyziologicky a emočně na stres, tím jednodušší býval jejich projev.
V běžném životě to nemusí znamenat žádnou dramatickou proměnu. Jen začneš častěji používat stejná slova, věty jsou jednodušší, něco několikrát přeformuluješ nebo skončíš u univerzálního „prostě“.
A právě změna je mnohem zajímavější než jednotlivé slovo. Člověk, který mluví stručně vždycky, není automaticky ve stresu. Ale pokud někdo běžně vypráví plynule a najednou ze sebe souká krátké úseky plné oprav, pravděpodobně se v jeho hlavě něco děje.
„Hm…“ není chyba. Je to pár milisekund navíc pro mozek
Čeština má svoje krásné malé záchranné čluny. „Hm.“ „No.“ „Eee.“ „Vlastně.“ „Prostě.“ A samozřejmě větu, kterou člověk rozjede, zastaví a začne úplně jinak.
Hezitace, tedy váhání a vyplněné pauzy, jsou běžnou součástí spontánní řeči. Zachycují je i korpusy mluvené češtiny a čeští lingvisté je nepovažují jednoduše za jazykový odpad. Často se objevují ve chvíli, kdy mluvčí plánuje, co bude následovat.
A je tu důležitá věc: „hm“ samo o sobě neznamená stres ani nejistotu.
Můžeš prostě hledat správné slovo. Můžeš formulovat složitější myšlenku. Můžeš naznačovat druhému člověku, že ještě nejsi hotová a nechceš, aby ti skočil do řeči. Výzkum vyplněných pauz ukazuje, že mají skutečnou komunikační funkci a posluchači je také zpracovávají jako informaci o tom, že mluvčí právě něco plánuje.
Podezřelé tedy není jedno „hm“. Zajímavé je, když jich ve stresující situaci najednou vznikne malá zoologická zahrada.
A co „já“? Tady pozor na angličtinu
Výzkumy anglicky mluvících lidí ukázaly zajímavé souvislosti mezi používáním zájmena „I“ a tím, kam člověk zaměřuje pozornost nebo jaké má v dané interakci postavení. V několika studiích například lidé s vyšším sociálním statusem používali první osobu jednotného čísla méně než lidé s nižším statusem.
Jenže tady by byl velmi snadný krok od zajímavé psychologie k pěkné hlouposti.
Čeština není angličtina. Osobní zájmeno v ní často vůbec nepotřebujeme, protože osobu poznáme už ze slovesa. Řekneš „myslím“, nikoli nutně „já myslím“. Proto bychom nemohly vzít anglický výzkum, spočítat česká „já“ a začít z nich diagnostikovat sebevědomí. Čeština patří mezi jazyky, kde se podmět běžně vypouští.
Zajímavější je opět způsob, jakým se tvoje řeč mění.
„Já jen chtěla…“
„Já jsem si myslela, že…“
„Já vlastně nevím, jestli…“
Samotné „já“ není problém. Ale pokud ve chvíli, kdy se cítíš zahnaná do kouta, začneš každou myšlenku balit do obhajoby vlastní existence, něco to o situaci říká. Ne nutně o tvém charakteru. Spíš o tom, jak bezpečně se v daném rozhovoru právě cítíš.
Ne, z řeči nepoznáš lháře
Tady přichází část, u které je dobré přibrzdit všechny internetové psychology.
Jazykové změny byly zkoumány také při lhaní. Klasická studie Matthew Newmana, Jamese Pennebakera a jejich kolegů našla u vědomě nepravdivých výpovědí určité statistické rozdíly – mimo jiné nižší komplexitu a jiné používání osobních zájmen.
Jenže podobné změny může způsobit i obyčejný stres.
Člověk, který při otázce začne koktat, váhat nebo používat kratší věty, proto nemusí nic skrývat. Možná je nervózní. Možná se bojí, že mu nebudeš věřit. Možná má pocit, že každé slovo bude použito proti němu.
Jazyk není detektor lži a jedno „hm“ už vůbec ne.
Nejvíc tě neprozradí slovo. Prozradí tě změna
Možná tedy není nejzajímavější sledovat, která slova člověk používá, ale co se s jeho řečí stane ve chvíli, kdy se zvýší sázky.
Jestli začne mluvit rychleji. Jestli opakuje stejné formulace. Jestli potřebuje mnohem více času na odpověď. Jestli začne všechno vysvětlovat dvakrát. Jestli se z jeho obvyklého „uděláme to takhle“ stane „hm… já nevím… možná bychom asi mohli…“.
A totéž můžeš pozorovat sama u sebe.
Ne proto, abys ze svého projevu odstranila každé zaváhání a proměnila se v dokonale naprogramovanou moderátorku televizních zpráv. Spíš proto, že okamžik, kdy začneš slyšet vlastní „hm… vlastně… já jen…“, může být docela užitečná informace.
Možná právě nepotřebuješ lepší slovo.
Možná potřebuješ dvě vteřiny navíc.
MOHLO BY SE TI TAKÉ LÍBIT
Další články o psychologii, sebevědomí a tom, co se nám honí hlavou, najdeš na Poudree.cz.
Zdroje: Global English Editing – The words people choose under pressure — and what they signal to others [1], Psychophysiology / PubMed – Speaking under pressure: Low linguistic complexity is linked to high physiological and emotional stress reactivity [2], Tausczik & Pennebaker – The Psychological Meaning of Words: LIWC and Computerized Text Analysis Methods [3], Kacewicz et al. – Pronoun Use Reflects Standings in Social Hierarchies [4], Newman et al. – Lying Words: Predicting Deception From Linguistic Styles [5], Naše řeč – Kolik řeči je vlastně v řeči [6], Český národní korpus – pravidla přepisu mluvené češtiny [7], ÚFAL MFF UK – čeština jako pro-drop language [8], img ai generated
