Frances jim poskytla skandál. A oni z něj vytvořili příběh, který nakonec přehlušil skoro všechno ostatní: její talent, ambice i skutečnost, že její život nebyl jen sledem opileckých scén a psychiatrických léčeben.
Hollywood miloval její tvář. Méně už její vlastní názor
Frances se narodila roku 1913 v Seattlu a už jako dospívající dívka dokázala vyvolat pozornost způsobem, který se od ní rozhodně nečekal. Vyhrála literární soutěž esejí nazvanou God Dies, studovala žurnalistiku a divadlo na University of Washington a toužila po herectví, které by bylo něčím víc než jen krásným obličejem nasvíceným ze správné strany.
V roce 1935 podepsala sedmiletou smlouvu s Paramountem. O rok později hrála po boku Binga Crosbyho ve filmu Rhythm on the Range a zazářila ve dvojroli ve snímku Come and Get It. Režisér Howard Hawks ji později označoval za jednu z nejlepších hereček, s nimiž pracoval. Frances ale filmová továrna nestačila. Vrátila se k divadlu a na Broadwayi získala hlavní ženskou roli v dramatu Clifforda Odetse Golden Boy.
Pro studio to nebyla ideální kombinace. Mělo hvězdu, která měla vypadat vděčně, chodit na večírky, plnit smlouvu a neřešit, zda jsou nabízené role dost dobré. Frances chtěla seriózní divadlo, mluvila otevřeně o svém zklamání z Hollywoodu a odmítala se bez odporu vměstnat do představy, jak má filmová hvězda působit.
Dnes bychom tomu možná říkaly autenticita. Tehdy se mnohem rychleji používala slova jako nevděčná, obtížná a problémová.
Z filmové hvězdy se stal veřejný skandál
Jenže tady je fér odložit romantickou představu o odvážné rebelce, která pouze odmítala poslouchat muže v oblecích. Frances se nejen vzpírala systému. Také se rozpadala.
Její manželství s hercem Leifem Ericksonem skončilo, kariéra se zadrhla, rostly konflikty se studiem a stále větší roli v jejím životě hrál alkohol. V říjnu 1942 byla zadržena za řízení pod vlivem a porušení pravidel válečného zatemnění. Následovaly nezaplacené pokuty, další zatčení, chaotické soudní jednání a trest odnětí svobody, který se nakonec změnil v pobyt v psychiatrickém zařízení.
Noviny dostaly všechno, co milují. Krásnou ženu, která se chová „ošklivě“. Herečku, která se pere, nadává, pije a odmítá spolupracovat. Její selhání se nestalo soukromou krizí. Bylo to představení.
A právě v té chvíli začala Frances Farmer mizet pod vlastní pověstí.
Je snadné obdivovat její vzdor. Těžší je dívat se na bolest pod ním
Když se dnes její život převypráví jako příběh první hollywoodské bad girl, zní to skoro svůdně. Krásná herečka pije, provokuje, neposlouchá a odmítá hrát hodnou holku. Jenže skutečný chaos nebývá tak fotogenický jako jeho pozdější legenda.
Frances se potýkala se závažnými psychickými problémy a závislostí. Její chování ubližovalo jí samotné i lidem kolem. Nebyla bezchybnou hrdinkou, kterou pouze potrestala patriarchální společnost. Současně ale žila v době, kdy žena ve vážné psychické krizi mohla velmi rychle přijít nejen o práci a pověst, ale také o právo rozhodovat o vlastním životě.
Po několika hospitalizacích byla prohlášena za právně nezpůsobilou a skončila v péči své matky. Od poloviny čtyřicátých let až do roku 1950 pobývala ve Western State Hospital ve státě Washington. O jejích tamních letech vzniklo tolik protichůdných tvrzení, že je dnes obtížné bezpečně oddělit doložené skutečnosti od vzpomínek, rodinných sporů a pozdějšího senzacechtivého vyprávění.
Jisté je jedno: na několik let přestala být herečkou, veřejnou osobností i ženou, která smí sama určovat, kam půjde a co bude dělat. Stala se pacientkou, o níž rozhodovali jiní.
Nejznámější část jejího příběhu se pravděpodobně nikdy nestala
Když se dnes vysloví jméno Frances Farmer, velmi často se objeví slovo lobotomie. Podle nejslavnější verze příběhu ji ve Western State Hospital podrobili transorbitální lobotomii, při níž lékař pronikal do mozku nástrojem zavedeným přes oční důlek.
Je to brutální obraz. A také velmi pravděpodobně obraz falešný.
Tvrzení se rozšířilo především po vydání knihy Shadowland Williama Arnolda v roce 1978 a následně díky filmu Frances s Jessicou Lange. Dochované nemocniční záznamy však Frances mezi pacientkami podstupujícími lobotomii neuvádějí. Zdravotníci, kteří tehdy na příslušném oddělení pracovali, tvrdili, že tam nebyla, a operaci nepotvrdila ani její rodina či lidé, kteří ji znali po propuštění. Výzkum lékařských a soudních dokumentů tuto slavnou legendu nepodpořil.
To ovšem neznamená, že její pobyt v léčebně byl příjemný nebo že dobová psychiatrie zacházela s pacientkami citlivě. Znamená to jen, že nejděsivější epizoda, kterou si veřejnost z jejího života zapamatovala, zřejmě nebyla její zkušeností.
A je na tom něco hořce příznačného. Frances Farmer byla za života neustále přepisována lidmi kolem sebe. Po smrti se to stalo znovu. Tentokrát proto, aby její příběh působil ještě děsivěji a lépe se prodával.
Žena se ztratila mezi dvěma pohodlnými verzemi
Na jedné straně stojí legenda o nevinné rebelce, kterou Hollywood a psychiatrie společně zničily, protože měla příliš vlastní hlavu. Na druhé straně obraz opilé a nezvladatelné ženy, která si všechno způsobila sama.
Ani jedna verze Frances úplně nevystihuje.
Mohla být talentovaná a zároveň destruktivní. Mohla oprávněně nenávidět studiovou poslušnost a současně ničit vlastní možnosti. Mohla potřebovat pomoc a přitom se stát obětí systému, který při poskytování pomoci snadno bral lidem důstojnost a svobodu.
Skutečný člověk se do jedné věty nevejde. Právě proto bývá mnohem jednodušší udělat z komplikované ženy symbol, bláznivou celebritu nebo tragickou mučednici.
Její život po léčebně neskončil
Frances byla z Western State Hospital propuštěna v roce 1950. O tři roky později dosáhla zrušení matčina poručnictví a soud jí vrátil právní způsobilost. Nebyl to žádný filmový comeback, během něhož by vešla do studia a všichni provinile sklopili hlavu. Začínala mnohem obyčejněji, mimo jiné jako účetní.
Nakonec se ale na obrazovku vrátila. Od roku 1958 uváděla v Indianapolis vlastní televizní pořad Frances Farmer Presents, v němž představovala starší filmy. Program vydržel šest let a ona se znovu stala známou tváří, tentokrát nikoli jako skandál, ale jako kultivovaná televizní moderátorka. Současně se vracela na jeviště a později působila i v inscenacích spojených s Purdue University.
Ani tato kapitola nebyla dokonale čistá. Frances dál bojovala s alkoholem a její profesní návrat měl své pády. Přesto existoval. Téměř dvě desetiletí po soudní síni, léčebnách a titulcích, které ji odepsaly, znovu pracovala před publikem.
V roce 1970 zemřela v Indianapolis na rakovinu jícnu. Bylo jí 56 let.
Frances není inspirativní proto, že zlobila
Není potřeba napodobovat její opilecké jízdy, výbuchy ani sebedestrukci, abychom v jejím příběhu našly něco, co stojí za nedělní kávu.
Frances Farmer je zajímavá proto, že se celý život odmítala vejít do jediné role. Nebyla jen krásnou hvězdou, šílenou ženou, obětí psychiatrie ani ikonou ženského vzdoru. Byla vším z toho trochu a něčím úplně jiným zároveň.
A možná právě tohle je důvod, proč její příběh přežil filmy, které natočila. Ukazuje, jak snadno veřejnost promění ženskou bolest v zábavu, odpor v diagnózu a složitý život v jednoduchou legendu.
Byla hollywoodskou bad girl dávno předtím, než se z neposlušnosti stal promyšlený marketing. Ne vždycky bylo její zlobení zábavné. Někdy bylo zoufalé, nebezpečné a bolestivé.
Přesto po všech verzích jejího života, které za ni napsali jiní, zůstává ještě jedna: žena, která byla talentovaná, komplikovaná a dost tvrdohlavá na to, aby se po letech, kdy jí vzali vlastní hlas, znovu postavila před kameru.
MOHLO BY SE TI TAKÉ LÍBIT
Další příběhy žen, které nejsou v učebnicích, ale stojí za to je znát, najdeš na Poudree.cz.
Zdroje: All That’s Interesting – The Infamous Story of Frances Farmer, Hollywood’s Original Bad Girl [1], HistoryLink – Farmer, Frances (1913–1970) [2], AFI Catalog – Frances Farmer Filmography [3], AFI Catalog – Come and Get It [4], Internet Broadway Database – Frances Farmer [5], The Washington Post – The Unraveling of Frances Farmer [6], Jeffrey Michael Kauffman – Shedding Light on Shadowland [7], Encyclopedia of Indianapolis – Frances Farmer [8], Indiana Broadcast History Archive – Frances Farmer: Indiana Epilogue [9], foto picryl
