Čecha totiž na dovolené neprozradí přízvuk. Často ani pivo v ruce. Stačí se podívat na jeho nohy, batoh, svačinu a způsob, jakým právě v restauraci přepočítává cenu olihní na koruny.
Ne, neděláme to všichni. Ale dost z nás na to, aby některé dovolenkové hříchy působily skoro jako národní kroj.
Ponožky v sandálech jsou jen vlajka na přídi
Začněme klasikou, která přežila módní policii, posměch internetu i několik generací žen, jež před odchodem z hotelu pronesly: „Ty si je tam vážně necháš?“
Ponožky v sandálech mají své praktické obhájce. Chrání před odřením, potem i večerním chladem a světová móda je v posledních letech dokonce několikrát zkusila vydávat za záměrný trend. Jenže existuje rozdíl mezi stylizovaným módním experimentem a bílou sportovní ponožkou vytaženou doprostřed lýtka, která se potkala s hnědým trekovým sandálem a kapsáči.
Český turista tuto kombinaci nenosí nejistě. On jí věří. Projde v ní kolonádou, historickým centrem, přístavem i hotelovým barem s klidem člověka, který si jako jediný z přítomných správně připravil chodidla na všechny možné scénáře.
Samotné sandály přitom nejsou problém. Ani ponožky. Tragédie vzniká až v momentě, kdy se jejich spojení tváří jako slavnostní dovolenková obuv.
Funkční tričko má připravené i na cestu pro zmrzlinu
Český turista nerad riskuje, že by ho na promenádě překvapil horský přechod. Proto má funkční tričko, sportovní kraťasy, pevné boty a batoh o objemu menšího studentského pokoje i tehdy, když jde z hotelu dvě stě metrů pro zmrzlinu.
Batoh samozřejmě obsahuje všechno. Dvě lahve vody, pláštěnku, lékárničku, náhradní ponožky, powerbanku, tatranku, skládací tašku, mapu, opalovací krém, vlhčené ubrousky a mikinu, kdyby večer teplota nečekaně klesla z třiceti na osmadvacet stupňů.
Praktičnost sama o sobě není hřích. Hřích je ta neochota připustit, že dovolenková procházka městem nemusí být logistická operace. Místní si vyjde s klíči a telefonem. Čech má na zádech krizový štáb schopný přežít výpadek civilizace.
A pak se diví, že je mu horko.
Plavky se u nás mění v celodenní společenský oděv
Na pláži jsou plavky samozřejmě doma. V plážovém baru také nikoho nepohorší. Jenže česká dovolenková logika někdy pracuje s teorií, že jakmile je v okruhu pěti kilometrů voda, plavky se automaticky stávají univerzálním outfitem.
A tak v nich jdeme na hotelovou snídani, nakoupit do supermarketu, sednout si do restaurace i nastoupit do městské dopravy. Maximálně si přes ramena přehodíme mokrý ručník, čímž je podle nás společenská stránka věci vyřešena.
Jenže pláž končí dřív, než si myslíme. Ve chvíli, kdy stojíš mezi regálem s pečivem a chladicím boxem jen v bikinách, už nejsi bezstarostná bohyně léta. Jsi polonahá zákaznice s košíkem.
V některých turistických městech navíc nejde pouze o nepsanou etiketu. Benátky například výslovně zakazují pohyb po městě v plavkách nebo s odhalenou horní částí těla a uvádějí pokutu 250 eur. Také některá další evropská letoviska omezují nošení plážového oblečení mimo místa určená ke koupání.
Přitom není potřeba absolvovat převlékání hodné divadelní šatny. Volná košile, lehké šaty, kraťasy nebo pareo promění plavky během několika sekund v normální letní outfit. Mokré plavky přilepené k sedačce autobusu žádnou podobnou záchranu nenabízejí.
Ručník přes rameno hlásí, že pláž nosíme všude s sebou
Ručník je praktický. Osuší tě, můžeš si na něj lehnout a v krizové situaci poslouží jako přikrývka, polštář, závětří nebo improvizovaná taška. Douglas Adams by měl radost. Ve Stopařově průvodci po Galaxii je právě ručník nejdůležitější věcí, kterou může zkušený cestovatel vlastnit.
Jenže český turista tuhle myšlenku posunul ještě o kus dál.
Ručník totiž nezůstává na pláži. Přehodí si ho přes ramena a pokračuje dál. Z pláže na promenádu, z promenády do obchodu, z obchodu do restaurace a z restaurace na večerní procházku. Mezitím pomalu schne, sbírá písek, opalovací krém i vůni celého dne, ale výpravu neopouští ani na minutu.
V určitou chvíli už nepůsobí jako plážová pomůcka. Připomíná spíš věrného spolucestujícího, bez kterého se jeho majitel cítí téměř nesvůj. Jako by mezi lehátkem a hotelovým pokojem existovalo neviditelné pouto, které lze překonat jedině s osuškou přehozenou přes ramena.
Přitom stačí obyčejná plátěná taška. Mokrý ručník do ní schováš během pár vteřin a najednou nevypadáš, že jsi si právě odskočila z pláže koupit pojištění auta nebo otevřít účet v bance.
Lehátko rezervujeme dřív, než vyjde slunce
V půl sedmé ráno je hotelový bazén prázdný. Tedy kromě lehátek, na nichž už leží ručníky, knížky, nafukovací rukávky a jedna osamělá žabkářská bota. Lidé nikde. Majitelé záboru právě spí nebo snídají, ale území je jasně označené.
Rezervování lehátek rozhodně není pouze česká disciplína. Na této olympiádě se potkáváme s Němci, Brity i dalšími národy a konkurence bývá tvrdá. Přesto se do ní dokážeme zapojit se zápalem, který by si zasloužil důležitější životní cíl.
Nejkrásnější je přesvědčení, že ručník položený na lehátko vytváří právně závazný vztah mezi člověkem a kusem plastového nábytku. I když se majitel objeví až za tři hodiny, očekává, že jeho majetkové nároky budou respektovány.
Pak se vrátí a pohoršeně zjistí, že někdo sedí na „jeho“ místě. Mezinárodní konflikt je na světě a začal osuškou s delfínem.
Jídlo vezeme přes půl Evropy, protože člověk nikdy neví
Do kufru se nevejdou druhé šaty, ale paštika ano. Stejně jako instantní polévky, káva, sušenky, salám, několik konzerv a pečlivě zabalený chleba na cestu. Český turista totiž může odjet tisíc kilometrů za cizí kulturou, ale nechce riskovat, že by musel snídat něco, co nezná.
V apartmánu pak vaří těstoviny z českého supermarketu a u večeře vysvětluje, že místní restaurace jsou předražené. Na dovolené u moře tak jí téměř stejně jako doma, jen s výhledem na palmu a s pocitem, že systém znovu přechytračil.
Vzít si na cestu svačinu je rozumné. Vozit zásobování pro případ měsíční blokády už je něco jiného. Zvlášť když se pak vrátíme domů a vyprávíme, že místní kuchyně vlastně nebyla nic moc, přestože jsme z ní ochutnali jednu pizzu na půl a zmrzlinu.
Ceny přepočítáváme nahlas a ideálně přímo před obsluhou
„Dvanáct eur za salát? To je tři stovky!“
Tato věta zazní dost hlasitě na to, aby ji slyšel partner, děti, obsluha i dvojice u vedlejšího stolu. Český turista nezjišťuje pouze cenu. Provádí veřejný ekonomický rozbor.
Přepočítávání na koruny je pochopitelné. Pomáhá hlídat rozpočet a zabraňuje tomu, aby dovolenková lehkomyslnost skončila po návratu velmi střízlivým pohledem na účet. Problém začíná ve chvíli, kdy každé espresso porovnáváme s cenou v nádražním automatu a každému místnímu jídlu vysvětlujeme, kolik řízků bychom za stejné peníze měli doma.
Pak hledáme restauraci, která nabízí české menu, velké porce a pokud možno smažený sýr. Protože nic neříká „poznávám cizí zemi“ tak přesvědčivě jako hranolky s tatarkou v Chorvatsku.
Mluvíme česky o něco hlasitěji, aby nám cizinci lépe rozuměli
„Dvě kávy. TWO. KAFE. A JEDNU VODU BEZ BUBLIN.“
Když obsluha nerozumí česky, první instinkt části národa není změnit jazyk. Je zvýšit hlas, zpomalit každou slabiku a doplnit sdělení pohybem rukou, který připomíná letištní navigaci.
Samozřejmě nemusíš ovládat jazyk každé země, do níž přijedeš. Stačí pozdrav, poděkování, jednoduchá angličtina nebo překladač v telefonu. Jen hlasitost sama o sobě z češtiny italštinu neudělá.
Totéž platí pro veřejné komentování lidí kolem. Pocit, že nám nikdo nerozumí, bývá odvážný zejména v Chorvatsku, na Slovensku nebo v hotelu plném dalších Čechů. Věta „podívej na ni, ta má ale šaty“ může mít nečekaně rychlé publikum.
Největší hřích není nevkus. Je to odmítnutí všimnout si, kde právě jsme
Na ponožkách, svačině ani batohu ve skutečnosti není nic morálně závadného. Dovolená není módní přehlídka a nikdo nemusí cestovat v lněném kompletu, který se zázračně nemačká. Potíž vzniká ve chvíli, kdy si s sebou přivezeme celý domácí svět a odmítneme na několik dní připustit, že jinde mohou věci fungovat trochu jinak.
Místní jedí později? Budeme se rozčilovat, že restaurace ještě nevaří. Do města se nechodí v plavkách? My přece jen rychle skočíme pro vodu. Jídlo má jinou cenu? Přepočítáme ho, odsoudíme a objednáme si něco známého. Cizinci nerozumějí? Řekneme to hlasitěji.
Čecha na dovolené proto často neprozradí ponožky v sandálech. Ty jsou pouze dekorace.
Opravdu nás prozradí jistota, s níž přijedeme do cizí země a očekáváme, že se na několik dní přizpůsobí ona nám.
A jestli ses v některém z těch dovolenkových hříchů poznala, není nutné rušit rezervaci. Stačí letos nechat paštiku doma, schovat ručník do tašky a před odchodem z pokoje se ještě jednou podívat na partnerovy nohy.
Někdo musí ty ponožky zastavit.
FAQ: Dovolenkové hříchy českých turistů
Jsou ponožky v sandálech opravdu módní prohřešek?
Módní návrháři tuto kombinaci občas vracejí na přehlídková mola, ale rozhoduje provedení. Stylové ponožky se záměrně zvolenými sandály jsou něco jiného než bílé sportovní podkolenky, trekové sandály a kapsáče vytvořené bez sebemenšího podezření, že jde o outfit.
Mohu jít v plavkách do obchodu nebo restaurace?
Záleží na místě a pravidlech konkrétního podniku či města. V plážovém baru jsou plavky běžné, v městské restauraci, hotelové jídelně nebo supermarketu je vhodnější přes ně přehodit šaty, košili, pareo či kraťasy. Některá turistická města pohyb v plavkách mimo pláž přímo zakazují.
Je neslušné vozit si na dovolenou vlastní jídlo?
Svačina na cestu nebo několik oblíbených potravin nejsou problém. Komické to začne být tehdy, když kvůli zásobám z domova vůbec neochutnáš místní kuchyni, ale po návratu ji přesto dokážeš zasvěceně odsoudit.
Jak se na dovolené nechovat jako typický turista?
Není potřeba předstírat, že jsi místní. Stačí sledovat prostředí, respektovat pravidla, obléct se přiměřeně místu, naučit se několik základních slov a nepovažovat každou odlišnost za chybu země, do níž jsi právě přijela.
Další články o tom, jak být spokojenejší najdete na Poudree.cz.
Zdroje: Comune di Venezia – Forbidden behaviour [1], Comune di Venezia – Good rules for the responsible visitor [2], The Guardian – Italian village to impose fines on tourists in swimwear [3], TheMayor.eu – European places that prohibit walking around in swimwear [4], img ai generated
