Samo o sobě by to nebylo nic výjimečného. Na plátně se jeden za druhým střídaly slidy plné šipek, grafů a slov, která zněla důležitě, ale ve skutečnosti neznamenala nic. Synergie. Optimalizace. Směr.
Jenže mně v hlavě mezitím běžel úplně jiný film. Ten, který se spustí pokaždé, když na chvíli vypnu. Ten, který nikdy nedospěl až do závěrečných titulků.
Zvuk houslí a motýli v břiše
Seděl naproti mně a míchal si kávu malou lžičkou.
ON. S velkým O, i s velkým N. Ten, kterého každá z nás potká jen jednou za život. Nebo tomu aspoň věří. Seděl tam, usmíval se mi přímo do duše a já se celá ztrácela v teple jeho přítomnosti. Nemusel nic říkat, nemusel se mě ani dotýkat. Moje hlava to udělala za něj. Alespoň v té chvíli.
Ze zasnění mě vytrhl zvuk míchání kávy. Kov o porcelán. Pravidelný. Klidný. Díval se z okna, jako by tam venku bylo něco, co stojí za pozornost víc než já. Na malý moment se mi zdálo, že je ještě víc mimo než já před minutou. Ale růžový filtr mých brýlí byl neúprosný. I tehdy jsem byla až do hloubky své duše přesvědčená, že mě vidí, vnímá… a samozřejmě miluje.
Že je to ta láska, o které se píší romány a točí nechutně přeslazené dojáky. Vztah, nad kterým všechny navenek ohrnujeme nos, ale tajně po něm přece toužíme.
Nedokázala jsem z něj odtrhnout pohled. Měl úsměv, který nevypadal naučeně. Trochu křivý, trochu líný. Úsměv muže, který si je vědomý svého dokonalého těla – zn. řecký bůh sexu – a přesto nemá potřebu ho vystavovat. Široká ramena, klid v pohybu, doteky, které nebyly nejisté ani dravé. Tak akorát. Všechno s ním bylo tak akorát.
Až na postel.
Ta tak akorát nebyla. Ta byla víc, než by sis kdy dokázala přát.
S ním ses cítila chtěná, ne spotřebovaná. Věděl přesně, kdy přitlačit a kdy zpomalit. Kdy se smát a kdy mlčet. Nepředváděl se. Poslouchal. A pamatuju si ten moment, kdy jsem po milování ležela na jeho hrudi a napadlo mě: Tak takhle má vypadat dospělý sex.
Rozuměl mi. Nebo to tak alespoň působilo.
Pamatoval si drobnosti. Překvapil mě zprávou ve chvíli, kdy jsem na ni nemyslela. Uměl se ptát. A uměl poslouchat. A hlavně – nebral to jako výkon.
Bylo to všechno strašně neokázalé.
A právě proto tak nebezpečné.
Nebylo to dokonalé.
Jen se to nestihlo pokazit.
Zvenčí by to možná někdo nazval klišé. Chemie. Dokonalé porozumění. Sex, co funguje. Jenže zevnitř to žádné klišé nebylo. Zevnitř to byl pocit klidu a uspokojení, že je to opravdové a navždy. A hlavně – že už nikdy nemusím hledat. Nikdy.
„Promiň,“ řekla jsem jednou, „já jsem dneska nějak mimo.“
„To je v pořádku,“ usmál se. „Nemusíš být pořád zapnutá.“
Ta věta.
Tak obyčejná. A přesto jsem ji ještě dlouho hledala u jiných.
Když tě realita praští do čela jak otevřená vrata od chlíva
Prasklina nepřišla s hádkou. Nepřišla s dramatem. Přišla potichu. Jako když si všimneš, že někdo chodí o půl kroku pomaleji než ty. Ne dost na to, abyste se zastavili. Ale dost na to, abyste se postupně rozcházeli.
Poslední kapitola seriálu My začala stejně klidně jako všechno, co se ho týkalo. Seděli jsme proti sobě. Dospěle. Tak, jak se rozcházejí lidé, kteří si neublížili – a právě proto si ublíží tak, že to bolí ještě dlouho poté, co vzpomínka na poslední dotek odezní.
„Já mám pocit,“ řekl, „že ty už víš, kam jdeš. A já tam ještě nejsem.“
V té vteřině mi v hlavě explodovalo všechno.
Chtěla jsem křičet. Chtěla jsem mu říct, že takové věci se přece nevzdávají. Že se neutíká od něčeho, co funguje. Že tohle není žádný přechodný stav. Že jsem odpověď, ne zastávka.
Místo toho jsem kývla.
Řekla jsem jen: „Chápu.“
Ustála jsem to. Klidně. Vyrovnaně. Dospěle. Cítila jsem se na moment, jako dáma, jako důstojná silná žena, kterou nic jen tak nezlomí.
A víš co? Bylo mi to úplně ale úplně k hovnu.
Protože výsledek to nezměnilo. Jen jsem se tím předstíraným klidem vzdala možnosti být aspoň jednou hlasitá, teatrální, hysterická, a lidská. Vzala jsem si možnost říct: Tohle mi kurva není jedno.
„Já vím, že ty už tam jsi,“ dodal. „Ale já tam ještě nejsem.“
Tu větu jsem si schovala. Jedno z mnoha mužských mouder, která by se měla tesat do kamene. Jen bůh ví, jestli si tyhle trapné výmluvy muži předávají na nějakých tajných školeních ve stylu alfa samců. Tahle verze je ale skutečná perla. Vryla se mi do paměti na dlouho.
Používala jsem ji jako vysvětlení. Pro sebe. Pro ostatní. Pro všechno, co přišlo potom.
Každý dobrý guru říká: "kde se jedny dveře zavřou...", ale někdy je to okno... S aplikací
„Jsi v pořádku?“
Hlas kolegyně mě vrátil zpátky do zasedačky. Prezentace skončila. Lidi vstávali. Já seděla pořád stejně.
Na záchodě jsem se rozbrečela. Spíš únavou než bolestí. Řekla jsem jí všechno. O něm. O tom, že od té doby měřím i obyčejný pohled na každého muže podle někoho, kdo už tam dávno není.
Podívala se na mě a po chvíli řekla:
„Hele… nechceš to zkusit jinak? Jen tak. Bez tlaku. Možná Tinder?“
Řekla to lehce. Nevinně.
Myslela tím přesně to, co si myslíte. Něco nezávazného. Něco, co tě vytrhne z křeče hledání dokonalosti. Něco, co nemá ambice vytrvat.
Jenže já jsem to v té chvíli slyšela úplně jinak.
Já v tom slyšela výzvu. Cestu. Možnost.
Ne zapomenout. Ale najít znovu to, co mi chybělo.
Tinder jsem si stáhla ještě ten večer. Ne proto, že bych chtěla sex. Ale proto, že jsem chtěla kopii. Stejný klid. Stejný dotek. Stejný pocit, že "se to ještě nestihlo pokazit".
Netušila jsem, že nehledám muže.
Hledám vzpomínku.
A tak začalo moje osobní Tinder peklo...
Povídkový seriál Všichni moji Tinder muži vychází z osobních vzpomínek hlavní hrdinky na hledání dokonalosti v nedokonalém světě. Nechce poučovat ani varovat. Jen vyprávět. Jakákoliv podobnost s žijícími osobami je pouze náhodná. Pokud ale i přesto v některém z příběhů poznáš muže, se kterým jsi se už někdy potkala, rozhodně to neznamená, že jsou všichni stejní. Možná jen to, že některé vzorce se opakují častěji, než bychom všechny chtěly.