Jenže pak jsem zjistila, že existuje i ženská verze. Jen se jí neříká friend zone. Říká se jí naděje. A je mnohem rafinovanější. Protože v ní nejsi odmítnutá. V ní nejsi ani vybraná. V ní jsi… pohodlně uložená – často dobrovolně a na téměř neomezenou dobu.
Seznamte se s Adamem.
Jak se z muže stane kamarád (a ty si toho všimneš až pozdě)
Adam nebyl match z paniky. Nebyl ani match z nudy. Adam byl match z toho zvláštního momentu, kdy si řekneš: Hele, s tímhle člověkem bych se klidně bavila i bez Tinderu.
Měl jiskru, byl upovídaný a opravdu vtipný. Ne ten internetový, naučený. Jeho humor byl skutečný. Uměl pohotově reagovat, improvizovat, dělat si srandu i ze sebe. A hlavně – komunikace s ním nepůsobila jako výběrové řízení na pozici partnerky s možností přesčasů.
První dny jsme si jen psali. Pak přišly hlasovky. Pak telefonáty, které měly být „jen na chvilku“ a končily po půlnoci. A pak jsme se viděli. Nenuceně, ne jako dlouho připravované rande. Samozřejmě. Bylo to spontánní. A možná proto tak dobré.
„Hele, dáme jen jedno pivo,“ napsal.
Jedno pivo je největší lež moderní civilizace. Je to jako když ti někdo řekne: „Dáme si jen jeden díl seriálu.“ Všichni víme, jak to dopadne.
Seděli jsme v baru, kam jsem vystartovala bez velkých příprav – v džínách a tričku, co jsem měla právě na sobě. S drdolem ala uklízečka a rozmazanou linkou ještě z posilovny. Smáli jsme se, povídali si. A já měla ten příjemný pocit, že konečně nejsem u výslechu. Že nemusím být hezká. Nemusím být vtipná. Nemusím být nejlepší verze sebe. Stačilo být normální. A on byl u toho.
Kdybych měla být upřímná, byla jsem šťastná. Jen jsem si to ještě nedovolila nazvat takhle nahlas, protože jsem si pořád držela tu pózu ženy, která nic nepotřebuje a už vůbec se nenamotává.
A pak přišla první věta, která mi měla dát stopku – a místo toho mi dala naději.
„S tebou je to fakt strašně easy,“ řekl.
Easy.
To slovo zní nevinně. Ale v reálu znamená: nechci s tebou nic řešit. Jenže já v tu chvíli slyšela něco úplně jiného. S tebou je to tak dobré, že doufám, že to tak bude i se vším ostatním, co jednou přijde.
Naděje: ženský sport pro ty, co si neumí přiznat, že čekají
Adam byl muž, který umí být blízko, aniž by se skutečně přiblížil.
Když jsem mu napsala, odepsal. Ne hned. Ale odepsal.
Když jsem mu zavolala, zvedl to. Ne vždy. Ale často.
Když jsem naznačila, že mi chybí, napsal něco jako: „Ty mně taky.“
Bylo to jako hrát hru, ve které ti někdo pořád ukazuje, že výhra existuje – ale nikdy tě nepustí k cíli. Trochu jako hrát ping-pong o záclonu.
A já? Já jsem v tom byla jako doma. Protože naděje je zvláštní návyk. Ze začátku ti dává energii. Pak tě unaví. A nakonec tě začne živit jen tím, že ji necháš žít dál.
„Teď nechci vztah,“ řekl jednou. A řekl to tak hezky, že se to skoro dalo obdivovat. Ne jako výmluvu. Spíš jako osobní filozofii. „Jo jasně,“ usmála jsem se. „To ani já.“
V tu chvíli jsem lhala. Jemně. Elegantně. Samozřejmě že jsem vztah chtěla. Jen jsem nechtěla být ta, která ho chce první. A tak jsem si zvolila roli: budu ta cool. Ta chápající. Ta dospělá. Ta žena, která se nikdy neptá, kam to směřuje, protože přece „není potřeba to hrotit“.
Nechala jsem to plynout.
A ono to plynulo přesně tam, kam chtěl on.
Přátelství s výhodami: výhody má on, přátelství ty
Byly večery, kdy jsme seděli u něj. Zase „jen na chvilku“. Zase „jen tak“. Zase „jen jako kamarádi“. A já se u toho tvářila, že mi to stačí.
Pustili jsme si film. Neviděla jsem ho. Nikdy.
Občas mě políbil. Občas ne.
Občas mě hladil po vlasech. Občas ne.
Občas mi řekl něco, co znělo skoro jako vyznání. A pak se zasmál, jako by to byl vtip.
A mně v hlavě běžela ta klasická ženská matematika, která by měla být zakázaná zákonem:
– když se mnou tráví tolik času, něco to znamená
– když mi píše dobré ráno, něco to znamená
– když se mě ptá na moje dětství, něco to znamená
– když mě drží kolem ramen, něco to znamená
A pak přišla realita. Někdy jen tak zmizel. Na den. Na dva. Na tři. A když se zase objevil, bylo to vždycky stejné. Jako by mezi tím nic nebylo.
„Promiň, měl jsem toho hodně,“ napsal.
A já odpověděla: „V pohodě.“
V pohodě je nejčastější ženská lež. Je to věta, kterou říkáš ve chvíli, kdy ti v hlavě někdo bouchá dvířky od kredence a ty se pořád snažíš tvářit, že to je jen průvan.
Pak přišla ta „výjimka“. Ta noc, která se tváří jako omyl, ale ve skutečnosti je to nejpevnější hřebík do tvé naděje.
Sex s Adamem nebyl žádná anglická etuda jako s Petrem. Adam nebyl opatrný. Adam byl… přítomný. A když tě má chlap takhle přítomně, mozek přestane přemýšlet a začne dělat to nejhorší, co může – začne věřit.
Po všem tom „jen kamarádi“ jsem ležela vedle něj a cítila, jak se mi v těle rozlévá ten hloupý, sladký pocit: možná se to teď změnilo.
Nezměnilo.
Ráno byl něžný. Milý. Pozorný. Byl… Adam.
A pak řekl větu, která měla všechno vyjasnit, jenže v praxi jen posílila můj sebeklam:
„Je to s tebou strašně fajn. Jen fakt nechci, aby sis od toho něco slibovala.“
Ta věta byla napsaná ve slušném fontu. Bez vykřičníků. Bez krutosti.
Jenže mezi řádky křičela: Budu si tě brát, když se mi bude chtít. A ty budeš čekat, protože jednou třeba.
A já se zasmála.
„Neboj, já jsem v klidu,“ řekla jsem.
Ano. V klidu. Samozřejmě.
Moment, kdy se nic nestane (a přesto je to konec)
Čekala jsem. Ne tak, že bych seděla u okna a žmoulala kapesník. Čekala jsem moderně. Dospěle. Mezi schůzkami, mezi prací, mezi životem.
Čekala jsem na zprávu. Na emoji. Na jakýkoli důkaz jeho existence. Na cokoliv, co by mi připomnělo, že ještě existuju.
A nejhorší na tom je, že Adam tu naději udržoval tak šikovně, že jsem si pořád mohla říkat, že nejsem ta holka, co čeká.
Je zvláštní, jak velkou moc nad tebou může mít někdo, kdo ti od začátku říká, že nechce. Možná za to může pozůstatek romantického viru, který ženám do hlavy zasadila Jane Austenová a jí podobné autorky. Ten, kvůli kterému dokážeme tu mrchu jménem naděje přiživovat mnohem déle, než by bylo zdrávo.
Jednoho dne jsem si uvědomila, že už nechci čekat. Že už nechci být ta, která doufá, že jednou změní názor. Protože jednou je slovo, které ti dokáže zničit i celé roky.
Když se Adam po týdnu ozval, bylo to, jako by se nic nestalo.
„Hele, co děláš dneska?“ napsal.
Před měsícem bych vyskočila. Udělala si čas. Oholila se. Zrušila plány. Přesvědčila sama sebe, že jsem přece cool a že se těším hlavně na povídání. Teď jsem se podívala na telefon a odepsala: „Dneska nemůžu.“
A víš co?
Svět se nezbořil.
Kdybychom byli v romantickém románu, tenhle obrat by ho přinutil se zamyslet a začít bojovat o dokonalou ženu (chápej – o mě). Ale to se pochopitelně nestalo.
Neurazil se. Neprosil. Nevyptával se.
Jen napsal: „Ok, tak jindy.“
Jindy je sestra slova jednou.
A obě jsou stejný typ jedu.
Missed the boat
Napsal mi ještě párkrát. Stejně lehce. Stejně nenápadně. Stejně „jen tak“.
A já odpovídala slušně. Krátce. Bez investice.
A pak to odeznělo.
Ne jako rozchod. Ale jako když dohraje písnička a ty si ani nevšimneš, že už je ticho.
Adam se posunul dál. Ne dramaticky. Ne krutě. Prostě… plynule. Jako vždycky.
A já jsem pochopila, že on nikdy nebyl muž, který by se jednou rozhodl. On byl muž, který si nechával otevřené dveře.
Jenže tentokrát jsem je zavřela já.
Povídkový seriál Všichni moji Tinder muži vychází z osobních vzpomínek hlavní hrdinky na hledání dokonalosti v nedokonalém světě. Nechce poučovat ani varovat. Jen vyprávět. Jakákoliv podobnost s žijícími osobami je pouze náhodná. Pokud ale i přesto v některém z příběhů poznáte muže, se kterým jste se už někdy potkala, rozhodně to neznamená, že jsou všichni stejní. Možná jen to, že některé vzorce se opakují častěji, než bychom chtěly.
