A když už nic, tak je to skvělá cesta, jak se pobavit. A přesně to dneska chceš.
Tak otevřeš Tinder a ponoříš se do světa alfa samců, dobrodruhů, novodobých rytířů a dokonalých byznysmenů, kteří jen mají smůlu, že zatím nenarazili na tu pravou. Dnes to nevidíš na reálné seznámení, bereš to jen jako návštěvu lidské online ZOO. Ale ouhle…
Z pak ničeho nic narazíš na Honzu.
Na první pohled normální. Usměvavý. Bez meditačních póz. Bez ryb. Bez polonahých selfie v koupelně a na každé fotce s botami. Takový ten typ, u kterého si řekneš: jo, tohle by mohl být kluk, co tě nebude bolet.
A tak jsem si přečetla i jeho profil. Měl tam mimo jiné napsáno, že miluje britský humor. Black Books, Jistě, pane ministře, Červený trpaslík… To je přesně ten typ informace, kvůli které se zastavíš uprostřed swipování. Drobnost, která ti říká, že člověk s tak dobrým vkusem přece nemůže být úplně blázen.
A tak uděláš ten známý pohyb palcem doprava…
A aplikace ti v zápětí zahlásí: It is a match.
Zápal, který zahřeje (a lehce spálí)
Honza napsal první. A pak hned druhou zprávu. A pak třetí. Všechny milé. Všechny osobní. Všechny s tím zvláštním nadšením, které tě nejdřív pohladí a až později začínají divně znervózňovat.
Byl pozorný. Všímal si detailů. Pamatoval si, co jsem psala. Reagoval rychle. Možná až moc rychle. Ale po Dominikovi, který odpovídal v rytmu měsíčních cyklů, mi to přišlo vlastně osvěžující.
A musím bez okolků přiznat, že první rande bylo vlastně opravdu skvělé. Smáli jsme se. Povídali si. Všechno plynulo. Honza byl galantní, vtipný, přirozený. Přesně ten typ muže, o kterém kamarádkám říkáš: „Hele, on je fakt fajn.“
A Honza měl jasno. Hned.m„Mám pocit, že se známe hrozně dlouho,“ řekl už během prvního večera. Usmála jsem se. Bylo to roztomilé. Zatím.
Druhé rande aneb „my“
Druhé rande přišlo rychle. Honza měl tempo, o kterém si taková pošta může i za dalších sto let nechat jen zdát a které by mu záviděl dokonce i nejeden kurýr s expresním doručením.
Už během druhého večera začal velmi intenzivně mluvit o NÁS:
„My bychom mohli…“
„To by se nám líbilo…“
„Až pojedeme…“
Je opravdu zvláštní, jak rychle se z já a ty může stát my. A také jak rychle ti dojde, že jsi na tu změnu úplně nepřipravená.
Pořád byl milý. Pořád byl pozorný. Jen měl pocit, že budoucnost je otázka nejbližších čtrnácti dnů.
„Kolik chceš dětí?“ zeptal se mě úplně vážně, zatímco jsme čekali na číšníka. Zasmála jsem se. Protože jsem si myslela, že vtipkuje. Nevtipkoval. „Já bych chtěl třeba sedm,“ dodal zasněně. Sedm.
A to já jsem ještě nevěděla ani to, jestli mi chutná polévka.
Rychlost světla a plánování stáří
Od té chvíle šlo všechno rychle. Honza měl naprosto jasno v tom, kde budeme bydlet, jak se naše děti budou jmenovat, kam budou chodit do školky i kam pojedeme na první rodinnou dovolenou. Trochu mi v té chvíli připomínal Alojze Nádeníčka.
„Víš,“ řekl ten večer s naprostou vážností, „já si tě umím představit i v osmdesáti. Jak si spolu půjčujeme zubní protézu.“
To je moment, kdy ti mozek na chvíli vypne. A to nejen proto, že tu představu považuješ za zcela nechutnou. Ale také proto, že se v té chvíli v tvé hlavě rozblikají doslova všechny červené kontrolky, co jich na světě je.
V tu chvíli tvůj mozek září rudě, jako lampionový průvod při oslavách Velké říjnové revoluce. A tobě je jasné jen jediné. Musíš z toho ven. A hned.
Já jsem totiž byla pořád ve fázi poznávání. Zatímco Honza už byl ve fázi životního partnerství. A čím víc byl nadšený, tím víc jsem cítila, že nestíhám. Ne emočně. Ne mentálně. Existenciálně.
Když je láska rychlejší než realita
Jak vycouvat ze vztahu, který se vztahem ještě ani nestal? To je otázka hodná všech britských scenáristů. Říct mu, že jdeme jiným tempem, asi nepomůže… Vždyť ve svém romantickém poblouznění by mohl prohlásit, že na lásku si rád počká. A tomu by se odporovalo opravdu těžko.
Nedá se nic dělat – musí to jít lstí.
A tak zavoláš Petrovi… Ano, přesně tomu Petrovi, co to myslel dobře a s kterým to skončilo trochu sterilně, ale paradoxně jste i tak zůstali kámoši, aby ti s tím pomohl.
Nebudu to natahovat. A ano, možná mě budete soudit, ale mně v dané situaci opravdu přišlo nejlepší sehrát Honzovi trochu divadlo.
„Náhodné“ setkání s Petrem a pak slzy a zpověď o tom, jak vlastně pořád miluju jeho (rozuměj Petra), a žádost o dopuštění, protože jsem mu (rozuměj Honzovi) nikdy nechtěla ublížit, byl opravdu můj ochotnický majstrštyk, na který by i Tyl byl právem hrdý.
Epilog bez protézy
Ano, pokud mám být zcela upřímná, tak chvíli mě trápily výčitky svědomí. Opravdu jen chvíli. Než jsem asi za dva měsíce od toho večera Honzu znovu nepotkala. Před radnicí, kde ho právě příbuzní ohazovali rýží. Pochopitelně i s jeho paní novomanželkou, která se jeho rychlosti zjevně přizpůsobila o hodně lépe než já.
V té chvíli mi odlehlo a já věděla, že je zase všechno v pořádku. Že vše se děje v ten pravý čas. A že pokud své štěstí našel naspídovaný Honzík, tak mně se to určitě podaří také. Je to jen otázka času… a statistické pravděpodobnosti.
Protože Tinder peklo má ještě spoustu pater.
Povídkový seriál Všichni moji Tinder muži vychází z osobních vzpomínek hlavní hrdinky na hledání dokonalosti v nedokonalém světě. Nechce poučovat ani varovat. Jen vyprávět. Jakákoliv podobnost s žijícími osobami je pouze náhodná. Pokud ale i přesto v některém z příběhů poznáte muže, se kterým jste se už někdy potkala, rozhodně to neznamená, že jsou všichni stejní. Možná jen to, že některé vzorce se opakují častěji, než bychom chtěly.
