Ale možná právě to je ten nejlepší začátek. Ne? Vždyť i na party se nejlépe bavíte tehdy, když se vám tam původně vůbec nechtělo, že? Tak co když můj pocit “seru na všechny chlapi” se náhle překlopí do “ani nevím jak, ale našla jsem lásku svého života…”?
Po Adamovi jsem totiž měla sakra silný pocit, že potřebuju něco jemného a nekomplikovaného. Něco, co mě uklidní. Něco, co nebude chtít nic řešit, nic pojmenovávat, nic vysvětlovat. Někoho, kdo nebude chtít odpovědi, protože už je přece dávno našel.
A pak se objevil on.
Na profilové fotce seděl na kameni u lesa. Bosý. Oči zavřené. Dlaně položené na kolenou. Popisek zněl: „Hledám spojení.“
To mi tehdy přišlo přesně jako to, co potřebuju. Spojení. Klid. Někdo, kdo mi pomůže zpomalit a být zase vyrovnaná a připravená na vše. V té minutě jsem ještě netušila, že to, na co připravená rozhodně nejsem je on…
Seznamte se s Dominikem.
Napsal mi hned. Nebylo to klasické: „Ahoj, jak se máš?“, ani emotikon se srdíčky místo očí, ani emotikon lilku a dokonce ani přímo live verze téhož… Ta zpráva měla hloubku i myšlenku a četla se jako Máchův máj převlečený do 21. století. Měla jsem co dělat, abych jeho stylu stačila a nevypadala vůči němu jako povrchní blbka. Ale bavilo mě to.. Měla jsem pocit, že když někdo investuje tolik času do zpráv, tak je to dobrý předpoklad k dokonalosti i v dalších oblastech.
A jeho úsilí bylo neutichající. I každá další zpráva totiž působila, jako by ji nejdřív nechal projít čakrami, pak vesmírem a teprve potom klávesnicí.
Vesmír, který si píše
Naše konverzace nebyla o tom, co dělám, kde pracuju nebo odkud jsem. Byla o energii. O duši. O tom, že nic není náhoda, ale všechno je zrcadlo. O tom, že když se dva lidé potkají, vesmír tím něco sděluje.
Často používal slova jako proudění, otevírání, uzavírání, odpojení a uzemnění. A já měla pocit, že mluví o vztahu, i když se tomu slovu dokázal dokonale vyhýbat.
„Já teď hodně pracuju na sobě,“ napsal jednou. „Cítím, že moje duše je ve fázi transformace.“ To znělo vážně. Dospěle. A hlavně bezpečně. Transformace přece nemůže ublížit. Transformace je pozitivní slovo.
Když jsme se domluvili na setkání, navrhl procházku. V lese. Samozřejmě. Prý tam proudí jiná energie než v kavárnách. Kavárny jsou prý plné cizích emocí.
Vzala jsem si tenisky. A taky trochu víc otevřenou mysl, než je mi přirozené.
První setkání: tělo jako vedlejší role
Byl přesně takový jako na fotkách. Štíhlý. Klidný. Tričko s obrázkem kopretiny a na každé ruce asi 4 barevné náramky z kamínků. Nevěděla jsem jestli je to jen ozdoba nebo závaží, které ho má držet při Zemi.
Objali jsme se. Dlouho. Moc dlouho. Tak dlouho, až jsem začala přemýšlet, jestli už to nemám nějak ukončit, nebo zda se na něj vrhnout ve stylu nevázané pornohvězdy. Jako by mi četl myšlenky. „Jen cítím,“ zašeptal mi do vlasů.
Šli jsme lesem dlouho a on stejně dlouho mluvil. O vesmíru. O meditacích. O mandalách. O andělech. O tom, jak se mu zdají sny. O tom, že tělo je jen schránka, kterou bychom neměli přeceňovat. Občas se zastavil, zavřel oči a zhluboka dýchal.
Zejména v těch chvílích jsem byla bezradná. Přemýšlela jsem, co se ode mne v takových momentech čeká. Mám promluvit? Mám pozorovat jeho posvátné plynutí? Nebo se mám posadit… Doufala jsem, že mi vesmír pošle třetí možnost jako správnou odpověď, protože po třech hodinách procházky už mně vlastně hodně bolely nohy. Ale zázrak se nekonal. Zjevně má schopnost tvořit vlastní realitu byla daleko slabší než ta jeho. A tak jsme šli dál…
Když se dotkl mé ruky, bylo to jemné. Opatrné. Jako by se bál, že by fyzický kontakt mohl narušit nějaké neviditelné energetické pole mezi námi.
„Je důležité nikam nespěchat,“ řekl. „Nechat věci plynout.“
Přikývla jsem. Plynutí znělo hezky. Jen jsem si nebyla jistá, kam vlastně.
Všechno je energie. Kromě reality
Viděli jsme se znovu. A znovu. Vždycky to bylo klidné. Tiché. Hodně se mluvilo. Málo se dělo. Každý dotek byl doprovázen vysvětlením. Každý pocit analýzou, za kterou by se nestyděl ani Freud, ani Jung… A dokonce ani cvokař, který by vznikl jejich symbiózou.
Když jsem se mu přiblížila víc, než bylo zjevně bezpečné, jemně mě zastavil. „Ještě nejsme dost uzemnění,“ řekl.
Začala jsem si připadat jako projekt. Jako proces. Jako bytost, která potřebuje ještě pár sezení, než bude připravená na obyčejnou lidskou blízkost.
Sex byl téma. Často. Ale vždycky v rovině slov. Energie. Spojení duší. Posvátný akt. Měla jsem pocit, že jsme si skoro vyměnili role. Připadala jsem si jako nemrava, která uhání chlapa, aby byl tak laskavý a konečně ji pořádně ojel. Ehm… Když se na to podívám zpětně, tak to byla vlastně nesmírně chytrá strategie. Od začátku až do konce.
Ležel vedle mě, dýchal a šeptal něco o vděčnosti. Já ležela vedle něj a přemýšlela, kdy asi začíná nejbližší výprodej v HMku.
Procitnutí bez dramatu
Neodešlo se ve zlosti. Nebyl tam žádný zlomový moment. Jen jedno tiché uvědomění, které přišlo úplně nečekaně. Seděli jsme proti sobě a on mluvil o tom, že by se měl na čas úplně odpojit. Od lidí. Od světa. Od těla.
A mně došlo, že já se naopak chci připojit. Ke svému tělu. Ke svým potřebám. K realitě, kde se věci dějí a nejen vysvětlují.
„Myslím, že to je vlastně skvělý nápad,“ řekla jsem klidně. „Začneme tím, že se odpojíš ode mne,“ dodala jsem. Podíval se na mě s pochopením. Skoro s úlevou. „Ano,“ přikývl. „Naše energie se prostě rozcházejí.“
A to bylo všechno.
Návrat na zem
Odcházela jsem bez smutku. Bez pocitu křivdy. Jen s lehkým překvapením, jak snadné je odejít z něčeho, co tě vlastně nikdy pořádně nedrželo. Byl krásně duchovní. Jemný. Vědomý. Jen byl tak odpojený od svého těla, že zapomněl, jak se v něm žije.
A já jsem si uvědomila jednu důležitou věc: Nechci být jen duše. Chci být z masa, kostí a smíchu. A tak jsem se znovu přihlásila do reality.
Tinder peklo má totiž ještě spoustu pater.
Povídkový seriál Všichni moji Tinder muži vychází z osobních vzpomínek hlavní hrdinky na hledání dokonalosti v nedokonalém světě. Nechce poučovat ani varovat. Jen vyprávět. Jakákoliv podobnost s žijícími osobami je pouze náhodná. Pokud ale i přesto v některém z příběhů poznáte muže, se kterým jste se už někdy potkala, rozhodně to neznamená, že jsou všichni stejní. Možná jen to, že některé vzorce se opakují častěji, než bychom chtěly.
