Trochu rebel, ale s hezkým tělem, uhrančivým kukučem a úsměvem, na který v Uzbekistánu běžně dávají zbrojní pas. Hop, vpravo ani nevíš jak… A až ve chvíli, kdy známá notifikace zabliká a zahlásí, že vesmír a algoritmus jsou vašemu spojení nakloněny, teprve tehdy si pořádně přečteš profil.
„Minulost mám vyřešenou.“
A kurva.
Problém na první swajp
Tohle zavánělo průserem už od začátku. Oni totiž muži, kteří mají minulost opravdu vyřešenou, většinou nemají potřebu to oznamovat svému všeobecnému lékaři, taxikáři, obsluze na benzínce, prodavačce v Lidlu, holiči – a už vůbec ne cizím ženám na seznamce, které potenciálně zvažují, jestli je chtějí potkat naživo. Abych to řekla zcela přesně – chlap s vyřešenou minulostí nemá potřebu o tom mluvit vůbec.
Jasně. Dobře. Už si připínám helmu.
Přiznávám – zvažovala jsem, jestli tenhle match nespláchnout do hajzlu. Ale on vypadal tak lákavě, že jsem zoufale toužila, aby ta věta byla jen omyl. Chtěla jsem své očko pokochat naživo. A malilinko jsem doufala, že ta věta, která zní tak trochu jako nápis na kartonu u policejní uzávěry – „Vstup na vlastní nebezpečí“ – se ukáže jako prostá výjimka potvrzující pravidlo.
A protože jsem v poslední době chodila na Tinder spíš jako do panoptika chromozomu Y než do seznamky, řekla jsem si nakonec: Dobře. Jeden exponát navíc. Co nejhoršího se může stát?
První věta, první siréna
Sešli jsme se v kavárně. Přišel včas. Oblečený normálně. Žádné extrémy. Žádné vůně, ze kterých ti odpadnou i řasy. Vypadal… stejně dobře jako na fotkách – nic okázalého, ale ani žádný póvl.
Posadil se.
Stačilo třicet sekund a bylo nad slunce jasnější, že ta věta byl jen trailer.
„Já tě strašně chtěl poznat, opravdu. Na jedné fotce jsi měla roztomilé tričko. Víš, ona Hanka měla stejné…“
V tu chvíli jsem si v hlavě udělala malou mentální čárku.
A jo, tak takhle vypadá vyřešená minulost… No to mě vážně poser.
Muselo být na mně znát, že se mi uvnitř hlavy něco děje, protože vzápětí rychle dodal: „…ale neboj, fakt to mám už dávno vyřešené.“
Vyřešené.
To slovo řekl způsobem, jako by si tím právě připnul medaili za statečnost. A čekal, že mu zatleskám.
„To je fajn,“ řekla jsem opatrně. „To… se hodí.“
„No,“ pokračoval, „já jsem si prošel hodně věcmi. Ale už to mám zpracované. Já už drama nežiju.“
Drama.
Druhá mentální čárka.
Terapie jako doplněk stravy
Pak byl chvíli klid, kdy jsem se konečně mohla kochat výhledem na ten úsměv, co jsem tak toužila vidět naživo. Chvilku to dokonce vypadalo, že se budeme bavit zcela normálně. O práci, o cestování, o pěstování česneku, o hudbě a o tom, jaká je letos zima. Ano, chvíli to šlo docela dobře…
Vyhýbala jsem se slovu minulost, jak to jen šlo. Ale asi po půl hodině jsme na něj zase nějak narazili. Patrik, aby mě uklidnil, tento blok povídání zakončil hrdým oznámením:
„Já jsem třeba byl i na terapii. A strašně mi to pomohlo. Já už mám fakt nastavené hranice.“
Hranice.
Třetí mentální čárka.
„To zní dobře,“ kývla jsem. „A jak se to projevuje?“
Podíval se na mě, jako by se ho nikdo nikdy nezeptal na něco tak drzého.
„No,“ zamyslel se. „Já třeba… už vím, co nechci.“
„A co nechceš?“ zeptala jsem se.
A v tu chvíli to přišlo. Přirozeně. Jako když otevřeš skříňku a vypadne na tebe všechno nádobí.
Hanka: vyřešená minulost v přímém přenosu
„No víš, Hanka byla hrozně… emoční,“ povzdechl si, jako by mluvil o počasí. „Pořád něco řešila. Pořád chtěla mluvit. A já už tohle nechci. Já už jsem jinde.“
Jinde.
Čtvrtá čárka.
„Já jsem se z toho fakt poučil,“ pokračoval. „Já už prostě nechci vztah, kde se řeší kraviny. Já chci klid.“
Klid.
Pátá čárka.
V tu chvíli mi došlo, že klid, který chce, není klid. Je to ticho. Takové to ticho, kdy se nic neříká, aby se náhodou nemuselo řešit nic, co by připomínalo emoce.
Validace emocí na oko
A teď to začalo být skoro komické.
Protože když jsem reagovala jen malým „aha“ nebo „hm“, spustil se jeho vnitřní kurz empatické komunikace pro pokročilé. Takové ty naučené věty, které zní správně, ale jsou prázdné jako krabička od makronek poté, co je sníš v autě.
Chvílemi jsem nevěděla, jestli poslouchám nějaký podcast s Duškem, nebo jestli jsme se neocitli v nějaké skryté kameře. A tak jsem ho nechala se vypovídat… Zjevně mu ta terapie pořád chybí.
Zakončil to pokusem o empatii, která mě vytrhla z mého vnitřního světa zpátky do přítmí kavárny: „…já chápu, že to může být pro tebe těžké slyšet.“
Těžké?
Poslouchala jsem jeho přednášku o Hance (nebo se aspoň tvářila, že poslouchám), ale bylo to, jako bych sledovala dokument o zvláštním druhu ryby. Bylo mi všechno, jen ne těžko.
A zcela jasně jsem v tu chvíli věděla jen jedno. Nebude ani večeře. A už vůbec ne snídaně. Hanka by nám ji stejně neudělala, tak co.
Musela jsem se při té myšlence pousmát. A ještě o kus víc, když jsem si uvědomila, že sedím naproti někomu, kdo se tváří, že má všechno vyřešené – a přitom drží minulost na klíně jako domácího mazlíčka, kterému co pět minut hladí hlavu.
Když jsem odcházela, neodnášela jsem si zlomené srdce. Ani vztek. Ani smutek. Jen jistotu. Že některé rande nejsou o hledání lásky. Jsou jen o tom, aby sis potvrdila, že tvoje intuice je pořád ve formě.
A taky že pokud někdo hned na začátku řekne „já mám minulost vyřešenou“, máš se přestat tvářit slušně a začít se OKAMŽITĚ dívat po nejbližším východu.
Protože není čas sedět hodinu u kávy jen proto, abys poslouchala přednášku o Hance.
Vždyť Tinder peklo má ještě spoustu pater.
Povídkový seriál Všichni moji Tinder muži vychází z osobních vzpomínek hlavní hrdinky na hledání dokonalosti v nedokonalém světě. Nechce poučovat ani varovat. Jen vyprávět. Jakákoliv podobnost s žijícími osobami je pouze náhodná. Pokud ale i přesto v některém z příběhů poznáte muže, se kterým jste se už někdy potkala, rozhodně to neznamená, že jsou všichni stejní. Možná jen to, že některé vzorce se opakují častěji, než bychom chtěly.
