Ten večer jsem byla v relativním klidu. Žádná akutní krize, žádný existenciální rozpad. Jen ticho. A to je někdy horší než emoční horská dráha a chaos v šuplíku se spodním prádlem. Takové to ticho, kdy si řekneš, že jeden match tě nezabije. Maximálně pobaví.
A právě tehdy se objevil on.
Profil byl… normální. A to samo o sobě bylo podezřelé. Žádná ryba. Žádný svalový stín v zrcadle koupelny. Žádné „žiju naplno“ a dokonce ani oblíbená „škola života“. Jen pár fotek, civilní úsměv a věta, která mě na chvíli zaujala:
„Hledám upřímnost. Všechno ostatní se dá řešit.“
Upřímnost. To znělo skoro dospěle. Po všech těch duchovních transformacích, rychlých láskách a vyřešených minulostech jsem si řekla, že možná je tohle konečně někdo, kdo to myslí přímo. Bez her. Bez masek. Bez kliček kolem horké kaše.
Ano. Už teď cítíš, že tohle nebude fungovat.
Rande, které začalo slibně
Sešli jsme se v baru. Nic ultra fancy. Žádná kavárna s konceptem, kde musíš mít k menu výkladový slovník a názor na všechno, včetně kyselosti kávy. Prostě klasický bar. Víno. Normální svět.
Byl milý. Inteligentní. Vtipný tak akorát. Uměl se ptát a – světe, drž se – i poslouchat. Po prvních patnácti minutách jsem měla pocit, že tohle by klidně mohl být večer, který neskončí analýzou v hlavě.
„Víš, já mám rád, když jsou věci otevřené,“ řekl. „Nesnáším ty hry.“
Přikývla jsem. Hry taky nesnáším. Hlavně ty, ve kterých pravidla zná jen jedna strana.
A pak dodal:
„Proto si myslím, že upřímnost je základ. I když je nepříjemná.“
A tady někde se ve mně cosi lehce pohnulo. Ne varovně. Spíš zvědavě.
Upřímnost, která řeže jinak, než čekáš
„Já ti to řeknu rovnou,“ pokračoval po chvíli. „Ty jsi fajn. Fakt. Ale nejsem si jistý, jestli jsi můj typ.“
Usmála jsem se. Automaticky. Protože to tak ženy dělají.
„Aha,“ řekla jsem. „Dobře.“
„Neber to špatně,“ rychle dodal. „Já jen oceňuju přirozenost. Víš, některé ženy se moc snaží.“
Přirozenost. Zajímavé slovo. Většinou ho muži používají ve chvíli, kdy chtějí, aby ses změnila – ale ideálně tak, aby sis toho sama nevšimla.
„A ty jsi jiná,“ pokračoval. „Taková… normální. To myslím jako kompliment.“
Jasně. Normální. Ta kategorie, do které se ukládají ženy, které se ti líbí, ale ne dost.
A pak to přišlo. Ta část, která měla být definitivním důkazem jeho legendární upřímnosti:
„Sám sebe znám dost na to, abych věděl, že z našeho spojení nebude dlouhodobý vztah. Kdybych měl šanci se do tebe jednou fakt zamilovat, poznal bych to hned. Byl by tam nějaký náznak. A ten prostě chybí. Ale jestli chceš, tak do postele bych s tebou klidně šel…“
Síla okamžiku, kdy víš, že jsi vyhrála šachovou partii jako queen
Dopila jsem víno. Pomalu. Beze spěchu. S každým douškem jsem cítila jeho pohled a žádost o odpověď. Bylo mi nad slunce jasnější, že jako odměnu za svou upřímnost očekává nic míň než zemětřesný sex.
Nebyla jsem si jistá jen jedním – jestli naše orgie mají začít v taxíku, v přítmí boční uličky, nebo rovnou tady a teď.
To ticho a jeho čekání jsem si, po pravdě, vychutnávala. Očima jsem ho svlékala a v duchu se připravovala na ten moment, kdy už nebude zbytí. Cítila jsem s každou vteřinou, jak v něm roste netrpělivost, očekávání i touha. Dala jsem si načas.
Když na mě ze skleničky smutně koukala poslední kapka, olízla jsem si rty tak, že by mi i protagonistky filmů pro dospělé záviděly, a konečně jsem promluvila.
A ano – byla jsem upřímná.
„Víš,“ řekla jsem klidně, „já jsem vlastně ráda, že to říkáš.“
Jeho pohled se zastavil v mém výstřihu.
„Protože,“ pokračovala jsem, „já to mám s tou upřímností podobně. Proto musím otevřeně říct – kdyby tenhle večer jakkoliv pokračoval, zklamala bych sama sebe. Taky nejsi úplně můj typ. A to hlavně proto, že své standardy cíleně nesnižuji jen proto, abych si vrzla.“
S těmi slovy jsem se zvedla a odešla. Na zádech jsem ještě dlouho cítila jeho pohled a vědomí, že poprvé ten večer byl zaskočený on.
Epilog bez hořkosti
Bylo to skvělé rande. Jedno z nejlepších, které jsem na Tindru zažila. A cestou domů jsem si uvědomila jednu důležitou věc: upřímnost je opravdu skvělá. Jen je potřeba vědět, jak ji používat.
Ten večer neskončil láskou. Neskončil ani zklamáním. Skončil klidem. A pocitem, že jsem se poprvé v Tinder pekle neztratila sama sobě.
A víš co?
To je možná ten největší win.
Protože Tinder peklo má ještě spoustu pater.
Ale já už v něm konečně chodím v pevných botách.
Alespoň pro tentokrát…
Povídkový seriál Všichni moji Tinder muži vychází z osobních vzpomínek hlavní hrdinky na hledání dokonalosti v nedokonalém světě. Nechce poučovat ani varovat. Jen vyprávět. Jakákoliv podobnost s žijícími osobami je pouze náhodná. Pokud ale i přesto v některém z příběhů poznáte muže, se kterým jste se už někdy potkala, rozhodně to neznamená, že jsou všichni stejní. Možná jen to, že některé vzorce se opakují častěji, než bychom chtěly.
