V mém soukromém šuplíku defektních spojení mají jasné označení – Columbova žena. Ne proto, že bys s nimi měla šanci objevit Ameriku, devátou síň rozkoše nebo aspoň nový hit na Netflixu, ale ze zcela jiného – a o kus prozaičtějšího – důvodu. Jednoduše je nikdy nikdo neviděl.
A jeden z nich je i hlavní postavičkou dnešního vyprávění.
Kde se vzal, tu se vzal
Martina jsem znala dlouho. Virtuálně – abych byla přesná. Tak dlouho, že kdyby naše konverzace byla dítě, už by chodila do školy a ptala se, proč její rodiče spolu nikdy nebyli na výletě.
Psali jsme si. Docela pravidelně, i když nijak extra intenzivně.
Byl to ten typ konverzace, co tě netlačí jako podprda v pět hodin po obědě, ale prostě se jen tak přirozeně objeví a zase zmizí. Přesně jako otázka: „Ještě jednu věc…“ Jen bez baloňáku a vůně doutníku.
Ta komunikace byla velmi přirozená. Sem tam vtipná, sem tam vážná. Sem tam trochu flirtování, ale vždy s rozumem a bez překročení hranic, které by rozevlály červené vlajky pochybností a obav.
Byl to ten typ komunikace, který balancuje na prádlové šňůře všech tvých nadějí a pochybností zároveň. Konverzace, kdy si v jeden moment říkáš, že by to vlastně bylo skvělé posunout se alespoň o půl kroku dál, a vzápětí se sama opravíš, že tenhle režim má své kouzlo a realita by mohla všechno na obou stranách jen pokazit.
Ale zvědavost je děsná mrcha. Nenechá věci být. A tak ve chvílích 3N – nadšení, nadějí a nadočekávání – vzýváš vesmír, aby udělal zázrak.
A víš co? Protože jsi holka šikovná, ten zázrak se opravdu stane. Columbova žena se rozhoupe k činu.
Alespoň to tak ze začátku vypadá.
Dáme kafe?
A čas od času – tak jednou za pár měsíců – přišel ten dlouho očekávaný návrh. Otázka nevinná, ale ne nevítaná.
„Hele, neměli bychom se konečně sejít?“
V tu chvíli ti srdíčko poskočí jak sousedův jezevčík, když mu první jarní stébla trávy při procházce pošimrají kulky. Pak se ale okamžitě dostaví déjà vu tak silné, že kontroluješ okolí, jestli ses náhodou neocitla v paralelním vesmíru.
Protože… tohle tady už přece bylo.
Už tě na to kafe zval. Už jste se sejít měli. Už byl plán. Už byl termín. Už to bylo na dobré cestě.
A abych byla přesná – nebylo to jednou. Ani dvakrát.
Setkání, které se nestalo - zase
Až po přečtení zprávy jsem si znovu uvědomila, že jde o zvláštní opakující se vzorec: očekávání – pozvání – výmluva – zrušení.
A ano, na začátku v téhle sekvenci figurovala ještě pátá úroveň – zklamání. Ale div se světe, to se časem nějak vytratilo.
Postupně jsem se dostala do bodu, kdy už zklamaná nejsem. Spíš pobavená. Protože po třetím zrušeném setkání ti prostě dojde, že tohle není smůla. To je koncept.
Je úplně jedno, jestli je za tím strach ze setkání, nebo neschopnost stanovit si priority. Na výsledku to nic nemění.
Mě to ale naučilo jednu důležitou věc – člověk, který o tebe opravdu stojí, si ten čas najde. Tvrdá pravda, kterou mnohé z nás nerady slyší.
A u Columbovy ženy je proto naprosto jasné, že ten zájem tam prostě není.
Kalendářový klid
Nebudu lhát – i dnes mě to pozvání pokaždé potěší. Ale už ho nijak neprožívám. Zapíšu ho do diáře a hned vedle něj s klidem nahodím kafe s kámoškou, depilaci klína nebo kurz háčkování.
A vím, že to stihnu.
Je to vlastně docela dobrý pocit.
Možná se ptáš, proč tu hru pořád hraju. Po pravdě? Ta komunikace je milá, nijak mě neuráží, neobtěžuje ani nezatěžuje.
A upřímně – jako pravá Tinder mrcha jsem hlavně hrozně zvědavá, jak dlouho to bude Martina, alias Columbovu ženu, vlastně bavit.
Epilog bez hořkosti
Nezablokovala jsem ho. Nevyčetla jsem mu to.
Nevysvětlovala jsem mu, že je to celé vlastně trochu směšné.
Protože někdy je největší vítězství to, že přestaneš brát vážně něco, co nikdy vážné nebylo.
A jestli se někdy sejdeme?
Možná. Ale to už bude úplně jiný příběh.
Protože Tinder peklo má ještě spoustu pater.
A některá jsou čistě korespondenční.
Povídkový seriál Všichni moji Tinder muži vychází z osobních vzpomínek hlavní hrdinky na hledání dokonalosti v nedokonalém světě. Nechce poučovat ani varovat. Jen vyprávět. Jakákoliv podobnost s žijícími osobami je pouze náhodná. Pokud ale i přesto v některém z příběhů poznáte muže, se kterým jste se už někdy potkala, rozhodně to neznamená, že jsou všichni stejní. Možná jen to, že některé vzorce se opakují častěji, než bychom chtěly.
